Nemusíte znát výše vyjmenované filmy, ale pokud jste viděli komedii Škola ro(c)ku režiséra Richarda Linklatera, jejíž scénář mimochodem napsal Mike White, autor seriálu Bílý lotos, víte o vztahu Jacka Blacka k rockové muzice prakticky vše podstatné. Postava dětsky naivního bigbítového „nerda“ Dewyeho Finna je Blackovým alter egem se vším všudy.
Na pódiu Black, společně se svým parťákem Kylem Gassem, o sto šest drhne španělku, poskakuje, dělá grimasy, zkrátka blbne. Pozve na pódium chlápka od pyrotechniky a když tento začne předvádět svůj arzenál, oboří se na něj, aby toho nechal a spustil, až začne hrát hudba. Srší energií, v ruce má všechny podstatné rockové riffy a finesy. Do jednoho kotlíku nasype hard rock, country, bluegrass, funky nebo soul, přidá velkou porci nadhledu, na pódium přitáhne obrovskou maketu satana, za stylizované logo Tenacious D by mu utrhla ruce kdejaká extrémní metalová kapela.
Nenechá v klidu snad žádné rockové klišé, zároveň ale nikdy nepřekročí hranici, na níž se humor láme v trapnost. Zdánlivě by tedy měl být koncert Tenacious D dechberoucí jízda, jenže nebyl. Z několika ryze subjektivních důvodů, neboť uznávám a chápu, že kdo je ve světě Jacka Blacka a Kyla Gasse jako doma, kromě alb viděl i filmy, seriály, zkrátka je podobný nadšenec a cvok jako ti dva, užil si jejich českou premiéru o mnoho víc.
Oku a uchu „náhodného kolemjdoucího“ chybělo trochu víc hudby. Něco, do čeho by se mohl opravdu vposlouchat. Písním Tenacious D zpravidla neschází celkem nosný nápad, ale často jsou to jen hudební skeče než opravdové skladby. Pokud hrají vlastní materiál „à la někdo“, dá se to skousnout. Ale třeba předělávka Wicked Game od Chrise Isaaka vyzněla zcela naprázdno. Jako bezmála dvouminutové intermezzo prosím, ale hrát ji na koncertě jako samostatnou skladbu? Schválně si ji zkuste poslechnout bez vizuálního vjemu, působí ještě rozpačitěji...
Podobně se to mělo s celým pražským vystoupením, jehož délka mimochodem nedosáhla ani na hodinu a půl, což je vlastně dobře. Ale ještě lépe by fungoval někde na festivalu, sesekaný cca na padesát minut, jako „humorná vložka“ mezi dvěma jinými plnohodnotnými koncertními sety. Takto to bylo sice úsměvné, ale velmi prchavé osvěžení, kterému navíc hlavně v druhé částí večera často padal řetěz, chyběla gradace a dynamika. Druhý den z něj na patře ani v hlavě nezbylo prakticky nic.
