Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Adrenalin Lubomíra Brabce

autor: Z webu

Kytarista Lubomír Brabec je pozoruhodnou osobností, která dokáže spojit dvě diametrálně rozdílné roviny. Obě považuje za dobrodružství života. Jednou z nich je hudba, druhou sport. A pokud byste měli dojem, že to spojit nelze, dokáže vám opak...

Vaše nové CD má názve The Best of... Jak vznikalo?
To CD se vlastně správně jmenuje Guitar Solo Collection. Vybíral jsem tak, že jsem si pustil všechny svoje nahrávky. Je jich docela slušná řádka – sólových je asi deset hodin muziky. A z nich jsem vybral ty, které považuji za nejlepší. Vybíral jsem i podle obtížnosti, protože mám pocit, že na obtížnější cestě, se člověk více setká s krásnem. Šel jsem taky po jednotlivých obdobích – tedy, aby tam bylo zastoupeno něco z klasicismu, baroka, Španělska i Latinské Ameriky. Některé skladby jsou notoricky známé, ale u některých skladeb mám pocit, že ještě nebyly nikde natočeny.

Jste známý tím, že objevujete v archivech skladby, které byly považovány za dávno ztracené. Jaký je to pocit, kdy něco takového najdete?
Je to tak trošku dobrodružství. Já jsem dobrodružná povaha – na jedné straně se to projevuje ve sportech, které dělám, na druhé straně takové dobrodružství může být, když člověk přijde do knihovny, otevře archiv, začne v něm hledat a přijít na to, co tu leží za poklady. Já jsme objevil v pražské Městské knihovně soubor kvartet Nikoly Paganiniho, o kterých se vždycky tvrdilo, že jsou ztracené. A prosím, najednou jsem zjistil, že leží právě tady u nás. Teď čekají na to ,a by mohly být uvedeny.

Četla jsem někde, že jste začal hrát na kytaru, abyste lépe balil holky...
Já jsem začínal s muzikou od tří let, protože tatínek byl kontrabasista. Já si místo toho vzal kytaru a hrál jsem na ní smyčcem. Potom jsem jako každé správné muzikantské dítě musel hrát na housle, na ty jsem chodil do třinácti a tehdy jsme měl pocit, že na housle asi žádnou holku nesbalím, a že to půjde lépe, když vezmu kytaru. Chtěl jsem hrát big beat. Vážná muzika mě tehdy nezajímala, chtěl jsme v té době živit plaváním. Od šesti jsem totiž plaval za plzeňskou Slavii a docela mi to šlo. Na druhou stranu jsem v té době plaval úplně ve všem – hlavně ve škole, Měl jsem ale obrovské štěstí na učitele.Pan profesor Knobloch mi ukázal nejen krásy kytary, ale i klasické muziky a já najednou začal nejen hrát a cvičit, ale začal jsem se i učit ve škole. Takže se dá říct, že mě muzika zachránila ze životního průšvihu, protože to tehdy vypadalo, že mě s těma známkama nevezmou ani na přidavače u zedníků. Všechny známky jsem si opravil, dostal jsem se na konzervatoř a najednou pro mě všechno bylo vyřešené.

Jste jeden z hudebníků, kteří vážnou a populární hudbu propojují.
Podle mě totiž nikdy takové rozdělení na vážnou a populární hudbu neexistovalo, to je výmysl posledních pár let. Snaha škatulkoval a škatulkovat špatně. Jediné dělení hudby bylo v historii na církevní a světskou. Až když jsem odstoupili od církví a náboženského života, tak najednou přišel pocit, že se ta hudba musí nějak zařadit. Myslím si, že člověk se může na koncertech tzv. vážné hudby docela dobře bavit,a v případě pop-music , že může jít někdy i o tragédii... (smích). Většina muziky, která byla napsána v minulých obdobích, nebyla samozřejmě myšlenka jako „klasická“ nebo „vážná“. Například, když Mozart psal Dona Giovanniho, tak si ho pískal každý prodavač – bylo to na úrovni dnešních muzikálových melodií. Podle čeho dnes posuzujeme populárnost – že na takové koncerty chodí víc lidí? Já si myslím, že na vážnou muziku jich chodí dost. Vyprodané koncerty Pražského Jara, Pražkého Podzimu, nebo například moje koncerty ve Španělské synagoze, či koncerty které hrajeme v menších městech, jsou toho dokladem.

Možná je to tím, že pop-music je na vnímání jednodušší?
Jednodušší nebo primitivnější? To je velký rozdíl! Ale my v populární muzice máme spoustu excelentních muzikantů – třeba Lucie Bílá je muzikantka par excellence. Nebo právě teď připravujeme koncert s Kateřinou Brožovou. Když jsem si pustil nějaké její nahrávky, zpívá tak čistě, že by jí to leckterý operák mohl závidět. Nebo Dan Hůlka, vylítl jako hvězda pop-music a ted´ se věnuje jen opeře – a zpívá tak úžasně, že nemá ve svém oboru u nás téměř konkurenci.

Přiznejte se, muzicíruje si někdy doma jen sám pro sebe?
Já si vlastně pořád hraji jen tak sám pro sebe.Ale máte-li na mysli, že bych si zpíval třeba písničky u táboráku. Tak to tedy ne. Když tak o tom přemýšlím, mám jednu kuriozitu. Vystudoval jsem lesní roh na konzervatoři, občas si na něj zacvičím a na Vánoce troubím. Pastýř prostě musí zatroubit. (smích)

Hrál jste někdy v big beatu?
Nehrál. Ale udělal jsem několik zajímavých projektů s big beatovými muzikanty. Například s Karlem Vágnerem jsme již před lety natočili velice úspěšnou desku Transformace, která se dočkala tří pokračování.Teď v létě jsme spolu vystupovali v Číně našim olympionikům na koncertě nazvaném Muzikanti s duší sportovce. Mělo to takový úspěch, že jsme si řekli, že uděláme podobný koncert i u nás. Nedávno vzniklo CD tří kytaristů naprosto odlišných žánrů – natočil jsem je s jazzmanem Lubošem Andrštem a rockerem Petrem Jandou.

Je pro vás muzika práce nebo koníček?
Muzika je především moje největší láska. Dokáže člověku pomoci v těch nejhorších životních situacích, kdy nevíte kudy kam. Je to pro mě samozřejmě i obživa a tedy práce. Pro mne ale práce nádherné, protože je zároveň i mým koníčkem. Těch mám samozřejmě více, ale tenhle je největší.

A jsme u koníčků – je o vás známo, že vášnivě rád cestujete...
To se dá rozdělit na dvě části – cestování za koncerty, kdy žijete v nejdražších hotelech, lítáte letadlem první třídou a v podstatě ten pravý život země nevidíte. A druhý způsob cestování, kdy si vezmete bágl, odletíte, spíte v nejlevnějších hotelích, chodíte pěšky a teprve uvidíte, jak to v té které zemi vypadá, jaký je tam život.

Vám nedělá potíže přeskočit od přepychu k chudobě?
Vůbec ne, naopak – mám rád kontrasty. Je to stejné jako přeskoky od populární k vážné muzice, od levného hotelu pro všechny k drahého hotelu jen pro lepší společnost. Člověk by měl poznat všechno.

Vy jste procestoval všechny kontinenty. Můžete se pochlubit tím, že jste koncertoval dokonce v Antarktidě. A vím, že jste o tom dokonce napsal knihu. Můžete prozradit, za jakých okolností jste se tam dostal?
Já jsme byl v Antarktidě dokonce třikrát. Na začátku všeho bylo seznámení s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, jehož knížku Přežití v drsné přírodě jsem znal a vyzkoušel sám na sobě pár jeho receptů. Spal jsem v záhrabu ve spacáku v mínus 20 stupních, dělal zimní přechody hor způsobem chaty vyhořely a mnoho dalších.

Nebojíte se při takových experimentech o prsty?
Ne, o prsty ne, ale o život.

A jak došlo k tomu, že jste jel do Antarktidy koncertovat?
Pozvali mě tehdy na první českou polární stanici, kterou v Antarktidě vybudoval s tím, abych udělal v Antarktidě koncert. Já se vyděsil, nedovedl jsem si představit jak budu hrát v rukavicích tučňákům. On mě ale vysvětlil, že v Antarktidě jsou polární stanice, kde je teplo, hezké prostředí a že jediné, čím polárníci trpí, je nedostatek kultury – protože tam nefunguje televize, rozhlas, nejsou ani noviny. Takže to byl první antarktický koncert. Záznam s něj udělala Japonská televize. Byl jsem pak pozván ještě podruhé za dva roky, na výročí antarktické smlouvy. Potřetí to byla nejdobrodružnější cesta, protože jsme jeli na patnáctimetrové plachetnici. Byla to první nejjižněji proniknuvší česká plachetnice – a ještě navíc jsme se tam potápěli, takže to byla také první potápěčská česká expedice na Antarktidě.

Které další extrémní sporty jste vyzkoušel?
Já jsem vlastně žádný sport nezkoušel. Já jsem je doopravdy dělal a dělám. Hlavní sport pro mě byla vždycky divoká voda, extrémní sjezdy. Teď ale v ni trochu polevuji, ale za to mě střídá moje starší dcera Betka, která teď jezdí s našimi špičkovými extrémními jezdci. Malé lodičky jsem vyměnil za větší a jezdím závody na jachtách. Založili jsme posádku „Sea of Stars“ a snažíme se šlapat na paty našim nejlepším posádkám. V loňském roce jsme byli na mistrovství republiky 2x šestí. V zimě se zabývám lyžováním ve volných terénech a skialpinismem, v létě lezeme po horách a věnuji se canyoningu, tedy lezením v kaňonech. Kromě toho mám vlastního koně, takže občas jezdím. Na koních zase závodí má mladíš dcera Apolena.

Takže vaše dcery chytly po vás talent sportovní. A co hudební?
Obě dvě umí zahrát na nějaký nástroj, ale budou se asi živit úplně jinak. Mám ale radost, že se v něčem potatily.

Co teď máte před sebou?
Zahajujeme nový cyklus koncertů v pražské Španělské synagoze. Příprava takového projektu vždycky vyžaduje spoustu práce. Bude tam se mnou vystupovat violista Lubomír Malý, houslista Pavel Šporcl a na jaře hobojistka Jana Brožková a Jaroslav Svěcený. Kromě toho připravujeme cyklus pro Návštěvnické centrum plzeňského pivovaru. Jako plzeňský rodák z toho mám velkou radost. A kromě toho mě těší, že se mi podařilo prosadit a zastupitelstvo města to schválilo, aby byla v Plzni postavena socha hudebnímu skladateli Václavu Trojanovi.

Vaše nové CD The Best of... bude mít pokračování?
Já bych rád, aby mělo. Za těch dvacet let mám totiž těch nahrávek tolik, že by pokračování mohlo být klidně devět. Domluvili jsme se na příští rok se Supraphonem, že uděláme dvojku a bude to kolekce Kytarových koncertů.

24.11.2008 11:11:32 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!