Divadelní scéna hodí jednou za čas zdejší hudbě záchranný kruh - to platí od časů V+W až po skupinu Dva. Z podzemí se teď k širšímu ohlasu prodrala hudba zkušená, zralá -a hlavně v českém kontextu neotřelá. S kulturními kódy minulosti a otázkami ryze dnešními si pohrává B4: kapela z Prahy a Nového Boru, personálně propojená s divadly Buchty a loutky a Handa Gote.
Chceme-li hrát hru na asociace, pak hudba B4 připomíná: Ještěd, výlety rodiny Smolíkovy do budoucnosti, příručky pro radioamatéry, Profesionály, východoněmecké hodinky značky Ruhla, časopisy Věda a technika mládeži a Československá fotografie. V neposlední řadě připomene i "majorzemanovskou" skupinu Mimikry, jíž udělil Zdeněk Liška styl uspořádané parafráze na psychedelický sound.
A teď to přeložme do zprávy o zvuku. Tomáš Procházka, Luboš Kropáček a David Freudl se už před časem rozhodli používat v B4 jen historické nástroje. Ocitáme se tedy pocitem v 70. letech, které ovšem skrze "kosmické" efekty sní o budoucnosti. Slyšíme krautrockový tep, najazzlý taneční break beat, ale i klidný styl tehdejších (dutých, pro někoho půvabných) rozhlasových instrumentálek, implikujících pohodičku a idylu. Slyšíme ovšem i neodstranitelnou "chybu v systému", démony menších šumů a poruch, které člověk nedokázal vymýtit. Béčtyřka je tu pěstuje naschvál.
První poslechy, v nichž slyšíme dobře zvládnutý "starý styl" bojovat s erupcemi šumu, je u B4 omamný. Zdaleka to není jen inspirace současnou noisovou hudbou: posluchač s pamětí tu může cítit (tvůrčím způsobem přepracovaný) moment rušiček, které po léta zatínaly svůj šum do vysílání Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a BBC. U B4 "vetřelci" někdy skladbu úplně rozleptají, jindy zvítězí "hezká hudba" a kapela bez ironie překvapí šansonem ve stylu Serge Gainsbourga.
Hudba k módní přehlídce z roku 1976 i 2014
B4 operuje na křižovatce, která nezní nijak nepřístupně. Má ráda taneční, breakbeatové bicí a varhany (připomenou se Medeski Martin & Wood), skrze efekty si prožívá i těsné sepětí s rockovou kytarou. Vrstvením zvuků a soundtrackovou atmosférou evidentně patří k ambientní hudbě. Zkušenější publikum za celou B4 ucítí promyšlené koncepční gesto: ale taneční hybnost a zvuk z ní dělá opak suchopárného konceptu.
Ta hudba by pěkně seděla k módní přehlídce z roku 1976, ale možná také 2014. B4 ovšem zatím nedokážou hrát pádný, stručný tvar z alb na živo: na koncertech spíš volně a pokusně jamují. Kéž se to změní, stálo by to za to. Kdyby Béčtyřku někdo vyvezl na zahraniční festivaly, jistě by ji tam přijali jako svérázného českého zástupce dnešní "hypnagogie", tedy umělečtějšího retra: snivého, transformujícího rozpomínání na styly a zvuky minulých dekád.
Taky by však zjistili, že B4 je daleko od napodobování západních hvězd. Kromě socialistické elektroniky sem třeba proznívá i Procházkova záliba v syrovém blues, jak je hrají Afričané či staří tuláci na vlastnoručně stlučené nástroje.
To už se pak ocitáme ne ve starém rádiu, ale na smetišti dějin, tak trochu po generálním výpadku energie, kde si musíme vystačit s harampádím z nejbližšího smetiště a vlastním umem. Přes Tomáše Procházku má Béčtyřka otevřenou vazbu k divadlu Handa Gote, které v červnu podniklo (spolu s umělcem Milošem Šejnem) čtyřiadvacetihodinové "kempování" na piazzettě Národního divadla.
Vyráběly se pazourky, vařilo se, na konve se odtroubila každá celá, taky se improvizovaně koncertovalo. Záznam z rituálně laděné performance byl publikovaný na webovém Soundcloud: je to bez nadsázky silná hudba, formovaná i nepohodlím noci na dlažbě.
Pokud dnes někdo navazuje na starý československý underground, a to hlavně duchem "nepřijetí podmínek" a pozorné nezávislosti, pak jsou to spojené nádoby Handa Gote a B4.
Předchozí album, nazvané citátem z Gottovy písně Ringo George Paul John (2010), bylo možná kompaktnější: novinka Didaktik Nation Legendary Rock má v sobě ale zas o špetku víc líbivosti, což není na škodu. Béčtyřka může být nejpodstatnější českou kapelou nadcházející éry, právě nové časy jí však neusnadňují pozici.
Dřív se nastupující kapely mohly opřít o propagaci labelů typu Indies. Dnes však všechno ustoupilo na nenápadnější úroveň: firma Polí5 má dobré jméno, ale žádnou mediální sílu. Sami muzikanti se navíc mnohdy tváří, jako by vyznávali taktiku výtvarné skupiny "skálovské" B. K. S. (Bude konec světa): ta si pěstuje nikoli propagaci, ale "oddělení pro utajení"...
Rozhlédneme-li se po dnešní scéně, najdeme dost "nových" kapel tvořených čtyřicátníky, kteří až nyní našli způsob, jak cosi vyslovit jedinečně. Aktivnější publikum by si nemělo B4 (a rovnou dodejme i Handa Gote) nechat ujít. Od nástupu "divadelních" kapel MIDI LIDI a Dva se na české scéně nic lepšího nepřihodilo.
B4: Didaktik Nation Legendary Rock
Polí5, 2011
