Chris Isaak: Sadomasochismus v hávu karaoke

Amerického písničkáře a zpěváka Chrise Isaaka jsem si zamiloval, hned jak jsem uslyšel jeho dosud největší hit Wicked Game. Je to sice milostný cajdák zhrzeného a oklamaného muže, tedy písnička, jakých jsou na světě desetitisíce, ale smutek a beznaděj, které z ní čiší, jsou zcela jedinečné. Vůbec se nedivím tomu, že tuhle kalifornskou popinu do svého repertoáru začlenily kapely tak rozdílných stylů, jako je metal a taneční elektronika. Od Bacha po Vlacha, chtělo by se říci – a možná by to ani nebyla příliš velká nadsázka.

Pětapadesátiletý zpěvák a herec Chris Isaak současně představuje tvůrce a jeho dílo. Stylizuje se do podoby posmutnělého Roye Orbisona tak dokonale, že jinou osobnost jako by ani neměl. K jeho imagi neodmyslitelně patří všechny rekvizity rock’n’rollových trubadúrů 50. let minulého století: bouráky chlastající palivo po hektolitrech, vyčesaný kohout, elektroakustická kytara Gibson. Přitom ale až dosud nebyl pouhým revivalistou, ale svébytnou autorskou osobností, která dokáže evidentní kýč starých zlatých časů vybalancovat nesporným talentem pro sladkou melancholii.

Chris Isaak – Beyond The Sun |foto: Vanguard

I proto se Isaak tolik zalíbil Davidu Lynchovi. Roy Orbison, jehož píseň In Dreams byla jedním z vrcholů filmu Modrý samet, zemřel v roce 1988, mladý Isaak je ale jeho nefalšovaným dědicem, i když nevládne tak průzračným tenorem. Lynch proto neváhal a do Modrého sametu a Zběsilosti v srdci zařadil vedle rock’n’rollových bohů Orbisona a Elvise i Isaakovy písničky – a ty v hvězdné konkurenci dokonale obstály. A kdo jiný by měl v prequelu k seriálu Twin Peaks nazvaném Ohni, se mnou pojď hrát speciálního agenta Chestera Desmonda, předchůdce neodolatelného Dalea Coopera? Ano, tím diamantovým mozkem v baloňáku, který při hledání modré růže zmizí v karavanovém kempu, je také Chris Isaak.

Jenže na svém novém dvojelpíčku Beyond The Sun to Isaak s láskou k minulosti poněkud přehnal. Nazpíval totiž 25 oblíbených pecek od Orbisona, Elvise, Johnnyho Cashe, Jerryho Lee Lewise a Carla Perkinse, které v 50. letech vznikly v legendárních memphiských studiích Sun. A tyto hity, které se svou kapelou rovněž nahrál v Sun, nabídl posluchačům ve verzích, jež se téměř neliší od slavných originálů. Co tím sledoval? Buď jde o záměrnou, rafinovanou a rituální sebevraždu, nebo o konceptualismus, který je mým uším a hlavě neproniknutelně záhadným. Jistě, jde tu o co nejhmatatelnější kontakt se zlatou érou rock’n’rollu, Isaak se ale výměnou za tuto iluzi vzdává své největší devízy: skladatelského talentu.

Chris Isaak |foto: Oficiální Facebook Chrise Isaaka

Ten je srovnatelný s talenty Johnnyho Cashe i Roye Orbisona, což se ale bohužel nedá říci o Isaakově zpěvu, který je sice příjemný, kvalit všech zde jmenovaných zpěváků ale nedosahuje a ze srovnání vychází jako poněkud bezbarvý.

Tady to máte. Zazní důvěrně známá kytara, naladíte se na Oh, Pretty Woman zpívanou Royem Orbisonem a zazní jiný hlas. Z předehry byste to, že se jedná o coververzi, téměř nepoznali, natolik se Isaakova kapela drží originálu. Co na to říct? Zvláštní sadomasochismus v hávu karaoke.