Rozjuchaná Marina & The Diamonds touží po Hollywoodu

Karel Veselý
21. 5. 2012 5:02
Britská zpěvačka se na své druhé desce převtělila do electropopové divy
Foto: Profimedia

Recenze - Pop je hra, ve které nezáleží, kým jsi, ale za koho se vydáváš. A tak se interpreti často a rádi pouští prozkoumávat svoje alternativní identity, které jim dovolují říkat věci, které by jinak nemohli. David Bowie má svého glam kosmonauta Ziggyho Stardusta, Eminem drzého Slima Shadyho a Beyonce se někdy převtěluje do svého agresivního já Sashy Fierce. Welšská zpěvačka Marina Diamandis vystupující jako Marina & The Diamonds na své druhé studiové desce představuje rovnou svoje anti-já - zpěvačku Electra Heat, jež dala nahrávce, která nedávno vévodila britskému žebříčku, i jméno.

„Electra Heat je antitezí všeho, za čím si stojím," prozradila o svém alter egu už vloni na podzim, kdy deska teprve vznikala. Slečinka s ondulací a pihou ve tvaru srdíčka pod levým okem je pro ní „zosobněním zkorumpované tváře americké ideologie, kterou je korupce své vlastní identity. Moje největší obava - stejně jako obava kohokoliv z nás - je, že ztratím sebe sama a stanu se prázdnou figurkou." Byl by to nepochybně zajímavý koncept - příběh padlé hvězdy, která se zhlédla v pohádkových představách amerického snu a skončila se zlomeným srdcem na smetišti dějin.

Jenže album Electra Heat kritizuje bezduchý taneční pop z aktuálních žebříčků zase jen bezduchým tanečním popem od hitmakerů, kteří stojí třeba za úspěchem Katy Perry či Rihanny.

Foto: Profimedia

Excentricita zabitá žvýkačkovým popem

Jednočlenný projekt velšsko-řecké zpěvačky Mariny Diamandisové na sebe upozornil díky internetovým portálům MySpace a YouTube a velkou budoucnost mu předpověděla anketa BBC Sound Of 2010. Debutové albu, The Family Jewels nabídlo ohlas novovlnného popu osmdesátých let optikou současné kutilské elektroniky. Desce ale hlavně dominoval fantastický hlas zpěvačky i přiznaná excentricita ve stylu Kate Bush, která vzbuzovala naděje, že Marina by mohla být něčím víc než jen průmyslem zkonstruovanou odpovědí na americké popové hvězdy (Jessie J).

S novým albem to ale vypadá, že všechno, co bylo na Marině kdysi zajímavé padlo na oltář kýženému komerčnímu úspěchu. Hudba se přizpůsobila současným trendům, na což dohlíželi producenti jako Dr. Luke, Stargate, Rick Nowels či Diplo, kteří taneční pop s nádechem žvýkačkové produkce devadesátkové eurodance dostali do žebříčků. Beat pumpuje, syntezátory kvičí a Marina ve své stylizaci do naivky připomíná třeba Britney Spears nebo Katy Perry hrající si na holčičku.

Jistě, kontext je tady všechno. A i žebříčkový pop si poslední dobou rád pohrává s nejrůznějšími "meta" rovinami. Lady Gaga káže svým náctiletým posluchačům o identitě a kamarádí se se Slavojem Žižekem a Ke$ha pro změnu na požádání cituje ze statí levicového filosofa Fredericka Jamesona, který jí při soukromých lekcích pomáhá dekonstruovat struktury zábavního průmyslu pozdního kapitalismu. Když se i mainstreamový pop začíná seriózně zaobírat intelektuální subverzí, trochu začínáme ztrácet půdu pod nohama.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Kýč se na Electra Heat převléká za vysoké umění a v gestu dvojitého nadhledu se vysmívá sám sobě. Jenže, co by Marině možná prošlo na poli výtvarného umění, kde gesto je (skoro) všechno, má v popu přece jen omezené pole působnosti. Alternativní identity jsou pro běžné posluchače druhořadé, popová píseň je „věc o sobě", která buď funguje i bez přídavných konceptů a nebo nefunguje ani s nimi.

Popová dynamika se navíc řídí pravidlem, že vždy je třeba přicházet s něčím novým, což Marina na Electra Heat nedělá ani zdaleka. Pilotní singl Prima Donna je I Kissed A Girl (nebo cokoliv, co Dr. Luke napsal za posledních pět let) přes kopírák a to se ještě jedná o nejlepší skladbu, v níž ji perfektně sedí role americké fifleny, která si myslí, že ji leží svět u nohou. Stejnou roli hraje Marina i v Bubblegum Bitch (holka, která udělá všechno pro slávu) nebo Staring Role (herečka, která marně čeká na velkou roli), ale s ještě tuctovějším hudebním podkladem.

Oproti Katy Perry nebo Britney Spears se welšská zpěvačka může pochlubit fantastickým hlasem, který ale nedostává v džungli elektronických zvuků zrovna moc prostoru. I tak se ale v stopáži desky skrývá nadějné EPčko nebo přinejmenším skvělý singl. Na něm by mohly být skladby, které Marina natočila se svým dlouholetým spolupracovníkem Liamem Howem. V Teen Idle se převtěluje do zmatené šestnáctky, která nahlédla „krásné lži a hnusnou pravdu" světa a závěrečná Fear and Loathing je konečně tím místem, v němž se hroutí všechny iluze.

Není těžké si domyslet, že tohle byly nejspíše první skladby, které Marina na novou desku nahrála, než album nabralo směr ala Katy Perry, které mimochodem vloni britská hvězdička předskakovala na turné.

Foto: Profimedia

Holka od vedle je zabraná

Nejistota, zda si ze své role americké naivky snící o úspěchu v showbyznysu utahuje nebo ji adoruje, ani tak nevadí, horší je, že Marina svoji stylizaci do glamour hvězdy nedokáže podat přesvědčivě, tak jako to uměly v době největší slávy její krajanky Girls Aloud (s výraznou pomocí blyštivých beatů producentského týmu Xenomania).

Marina & The Diamonds/Electra Heat má navíc tu smůlu, že zrovna v době, kdy vznikal koncept desky se začal nezadržitelný strmý nástup jiné hvězdičky, která retro image „americká holky od vedle" dotáhla k dokonalosti - Lizzie Grant alias Lana Del Rey. A její debut Born To Die je přes všechny nedostatky právě tou deskou, na níž se adorace amerického snu posouvá do krajin holčičí fantazie. Pochybuju, že Marina a její tým mohli existenci Lany Del Rey ignorovat, promo fotky či klip k Primadonna její estetiku doslova brakují.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Deska Electra Heat měla v Británii raketový nástup a v prvním týdnu vybojovala číslo jedna. Prodej 20 tisíci kusů byl ale spíše zklamáním a v dalším týdnu album hned kleslo na třináctku a singl Primadonna se nedostal ani do první desítky. Trochu to vypadá, že Marině (a její nahrávací společnosti) sázka na nejnižší společný jmenovatel tanečního popu nevyšla. Ale třeba ještě výrazněji zaboduje za oceánem, kde deska vychází v polovině července. V to, že by zrovna tam pochopili důmyslnou ironii jejího meta-popu, ale vůbec nevěřím.

První větší hit Mariny se kdysi jmenoval I Am Not a Robot. Nelze než si povzdechnout, že vzhledem k současnému stavu její kariéry to bylo velmi prorocké poselství.

Marina & The Diamonds: Electra Heat. CD, 47 minut. Vydala společnost Warner Music, 2012.

 

Právě se děje

Další zprávy