Článek
Kariéra Pavla Bobka probíhá už desítky let poklidně, bez zvratů. Své věrné snad nikdy nezklamal, nesnaží se nijak měnit styl. Ani novinka Kruhy nebude vybočením. S osvědčenými spolupracovníky Lubošem Malinou, Stevem Walshem, Emilem Formánkem, Tomášem Linkou či Kamilem Slezákem natočil coververze starých věcí převážně anglo-americké provenience. Písně autorů jako Kris Kristofferson, Eric Clapton, Willie Nelson nebo Don Gibson nechtěl radikálně předělávat a ve výsledku nahrávky předávají hlavně pocit klidu a smířenosti.
Instrumentálně odvedla skupina kvalitní řemeslo, držela se v podstatě zpátky, velké exhibice se nekonají a všichni jen dokreslují Bobkův projev. Stylově se přísně drží staré školy a složení je prosté - kytary, kontrabas, banjo, občas klavír. Jedinou novotu je zařazení docela tvrdé písničky Rusty Cage (Stará mříž) Chrise Cronella (Soundgarden), která překvapila i potěšila. Není ale důkazem toho, že by Bobek objevoval nové hudební obzory, patrně se s ní setkal díky tomu, že Johnny Cash natočil coververzi.
Texty naplňují standardní country vzorec. Autor uhání v noci autem, přemítá o životě, konstatuje, že po zimě přijde jaro a život se točí v kruzích. Jako starý muž cítí únavu, ale na život se nezlobí, přijímá, co je. Někdy se stylizuje do temného vyděděnce, který „nemá kam jít a nemá kde spát“. Písně nepřekvapí originální myšlenkou nebo metaforou, ale ani neklesnou pod popový průměr. Neškodilo by je mírně aktualizovat, i když chápu, že Bobkovi posluchači patří ke konzervativním a tohle chtějí.