Přijít dnes v metalu s něčím novým a neokoukaným není už příliš jednoduché. Samozřejmě, už dlouhou dobu tady máme různé žánrové fůze okysličující krevní oběh kovové muziky. Uznale jsme pokyvovali anebo se často i smáli nad mixováním ostrých kytar a motivů z klasické hudby. Anebo v posledních letech se zájmem sledujeme například kapely z blízkého východu, obohacující svojí muziku o orientální prvky. To vše už ale svým způsobem tvoří standardní součást dnes již velmi pestrého ranku metalové hudby. Co byste však řekli na francouzskou kapelu, jež míchá death metal s flamencem a své poselství předává stylově ve španělském jazyce? Může být?
Samozřejme tohle samo o sobě by dnes už na nějakou originální nahrávku nevydalo, ale pozornost to zvládne upoutat bez problémů. Pětice z města Orleáns má k historii už jen díky silnému géniu loci sídla silně spjatého především s minulostí středověké Francie velmi blízko. Tak ani příliš nepřekvapí, že i koncept jejího druhého alba; což je mimochodem vzhledem k dvanáctileté existenci skupiny poměrně neobvyklým jevem, v sobě nese silný nános (ne)dávné historie. Věnovat se však pohnutým dějinám národa Aztéků, na nějž tak krutě dolehly španělské imperiální výboje v letech následujících po objevu Nového světa je však od francouzské kapely tah poměrně překvapivý.
Co však překvapí ještě více, je fakt, že IMPUREZA mají muziku pocházející ze španělské Andalusie velmi dobře zvládnutou. Jejich pojetí mixtury nesourodých prvků neznamená jen jednoduché střídání kontrastů, beze snahy tyto jakýmkoliv způsobem propojovat. Úvodní dvojzápřah tvořící stylové intro, následované klasickou deathovou rubanicí zatím o opaku příliš nevypovídá.„Sangre Para Los Dioses“ je typickou skladbou svého žánru. Rychlá palba bicích, jejíchž tempo se snaží stíhat riffující kytara a tomu odpovídající posazený vokál. Když však v „refrénu“ zazní horkým jižanským temperamentem podbarvená linka, je jasné, že tohle zas tak trivální záležitost nebude.
Francouzi dokázali do svých již tak vysoce nadstandardních smrtících sypaček implantovat větší než malé množství andalusských motivů. Ba co víc, nejedná se o žádné nenápadně vpašované vycpávky. Právě naopak, na mnoha těchto exotických melodiích jednotlivé skladby vysloveně staví. Jakoby se dokonce role místy obracely. Jakoby metal byl pouze, sice stále dosti výraznou, avšak kulisou pro, pravda oproti „originálu“ značně zdivočené, vášnivé flamenco, které své posluchače i navzdory hřmotnému a všudypřítomnému zvuku klasické metalové mašinerie dokáže geograficky i časově přenést do éry střetu španělské dobyvačnosti s kulturou původních obyvatel střední Ameriky.
Death metal však i nadále tvoří základnou a nedílnou součást tvorby IMPUREZA. A nutno říct, že tento by v jejich podání fungoval výborně i bez exotických přísad. Kytarová práce, která se ani při častokráte vysokých rychlostech nevzdává svého důrazu na pečlivost, a stejně tak na více než odpovídající úrovni variabilní bicí dokáží spolu vytvořit pestrý svět brutálních a přesto tolik poutavých momentů.
Skladby jako „Otumba, 1520“, v jejímž refrénu se možná nejlépe povedlo propojit moderní svět death metalu s historizujícím hispánským motivem, či doslova pestrými rytmy a náladami hýřící temperamentní hymna „Leyenda Negra“, místy připomínající počínání takových MELECHESH anebo třebas další kreativní nálož „La Caída De Tonatiuh“ - instrumentální kompozice těsně před závěrem alba dokonale shrnující vše doposud probírané a kompozice, jež zároveň celé desce i propůjčila svůj název, pak působí jako luxusní ozboba již tak kvalitativně dosti napěchovaného počinu.
IMPUREZA dokázali nahrát vynikající (stále) deathmetalovou desku, dokazující, že pro zvládnutí na první pohled nesourodých fůzí je potřeba mít v první řadě skvěle ovládnutý základní (v tomto případě deathmetalový) žánr a mít pochopitelně lepší než elementární povědomí o ingrediencích, kterými se bude míchat. Tohle všechno tato francouzská skupina dokazuje na výbornou, čehož výsledkem je nahrávka, jejíž kvality s dalšími a dalšími poslechy jen rostou.
