RECENZE: Beck si hraje s barvami a styly

Je to jeho nejzábavnější album ve smyslu toho, že skladby na něm vyvolávají potřebu uvolnit se a tančit. Jeho název Colors čili Barvy je trefný i všeříkající. Mění se na něm styly, mění se na něm zvuky ve skladbách, vše nicméně spojuje nadhled a jistota, že o hudbě toho autor ví opravdu hodně.

Kolekce je na jedné straně velkým souhrnem Beckovy předchozí tvorby, na druhé straně přináší dech čerstvosti. Některé skladby jsou ryze klubové, jiné by se zase skvěle vyjímaly při halových koncertech. Beck se zkrátka - obrazně řečeno - nadechl a rozkročil, přitom vše činil s autorskou, muzikantskou i pěveckou noblesou. Nehledal alternativu, hledal pohodu. Neuspokojí však ty, kteří mají rádi žánrové desky.

Na albu je slyšet mnoho inspirací z hudby osmdesátých let, z hudebních žánrů té doby čerpalo nejvíc.

Skladbu No Distraction ale skvěle táhne funky rytmika, Dreams vládne zvonivý kytarový riff a stadiónový chorál, Dear Life se vrací do šedesátých let a inspirací mu možná byly písničky skupiny Beatles.

Beck navíc připravil písničkám aranže, které nejsou banální. Mají vývoj, nechybí jim chvíle překvapení, přitom skladby nedělají nadbytečně složitými.

Universal Music, 39:45