Pro návštěvníky Velkého sálu Lucerny jistě nebylo překvapením, že vyprodaný prostor spolu s letními teplotami pro ně bude znamenat nesnesitelné horko. Jako způsob obrany před ním a strávení co nejkratšího možného času v nekomfortních teplotách se tedy jevilo vynechání předkapely jako dobrý nápad. I tak ale stačilo pár minut v davu a už už jste se sháněli po vodě.

Nezbývá než doufat, že O2 Universum, které by v druhé půlce roku 2019 mělo vzniknout jakožto konkurenční sál právě pro Lucernu a Forum Karlín bude mít takovou klimatizaci, jaká je v dnes standardem. A že až se držitel dvou Brit Awards do České republiky vrátí, bude i jemu na pódiu příjemněji.

Ben Howard je typ písničkáře, který od jednoduchého, akustického folku, jaký dělá například Passenger nebo Jack Johnson přešel v průběhu let do vod, v jakých se pohybuje spíše José González, Angus & Julia Stone nebo dokonce i Justin Vernon a jeho Bon Iver. Tedy do míst, v jakých už si jen se španělkou nevystačíte.

Při jeho pražské premiéře jej tedy doplňovalo osm muzikantů, kteří se svými minimalistickými aranžemi a nenápadnými příspěvky k jádru písniček starali o bohatší, plnější zvuk. Jeho pomalé, rozvážné tempo, kdy balada střídala baladu vytvářelo v posluchačích nezvyklý pocit klidu. A tak zatímco v úvodních skladbách jste ještě mohli vnímat abstraktní projekce a jejich následné vypnutí, aby se na deseti stojanech mohly vznést vzhůru světlomety a dotvářet tak komorní atmosféru, o pár písní dál už jste se podobnými drobnostmi nenechali rozptylovat.

Autor hitu "Only Love", který jej však na svém aktuálním turné nehraje, se jakoby snažil budovanou atmosféru v překvapivě excelentně nazvučeném prostředí nerozbíjet proslovy k publiku a tak mohl možná na někoho působit odměřeně. Nebo až nepřítomně, jelikož jeho hlava stále mířila dolů ke kytaře a to, jak publikum bouřilo nadšením po každé odehrané písni ho nechávalo úplně lhostejným. Jakmile jste ale přistoupili na jeho hru a místo soustředění se na zdánlivě chladnou (ne)komunikaci jste se věnovali jeho plačtivému, avšak zároveň konejšivému vokálu, mohli jste se dostat do světa, v němž melancholie hraje první housle.

Ben Howard podobné nálady umí vyvolat a není divu, že se jeho hudba objevila v seriálech jako je "Dr. House", "Živí mrtví", "Kravaťáci", "Stoupenci zla" nebo třeba videoherním "Zaklínači". Jak je někde třeba trošku toho podumání si, je jasné, po kom je třeba sáhnout. V tom kontextu je docela zvláštní, že si na něj nevzpomněli také autoři "Life Is Strange", kam by se hodil jako málokdo. Ale to už je jiný příběh.

Důležité je, že člověk, kterému v minulosti dělala předskokana indie-folková skupina Daughter uměl nenásilně vyvolat takovou atmosféru, že jste mohli postřehnout, jak na sebe lidé občas zasyčeli "Pšššt!", jen aby jim jejich vnitřní svět zůstal ještě chvíli takový, jaký v tu chvíli chtěli. Tedy plný jemně budovaného poklidu, míru a možná i špetky zdravé deprese. Krásné to bylo.