O uměleckých kvalitách a vlivu Jimiho Hendrixe nemůže být sporu. Stále zůstává nezaměnitelným kytaristou, stále je rozpoznatelnou hudební ikonou, kterou pozná i ten, kdo možná v životě neslyšel jedinou jeho skladbu. A byl jí i tehdy, když ve ve svých sedmadvaceti zemřel. I to je jeden z důvodů, proč jsou neustále vydávány nové a nové desky. Od roku 1970 tak vyšlo plných dvanáct kolekcí nevydaných nahrávek. A to už je úctyhodné množství. Tou nejaktuálnější je "Both Sides of The Sky" a uzavírá se jí trilogie poskládaná z výběrů vzniklých jako pokračování desky "Electric Ladyland" z roku 1968. První částí bylo LP "Valley of Neptune" z roku 2010, o tři roky později následovalo album "People, Hell and Angels."

V době, kdy třináctka skladeb vznikala, byl Hendrix na tvůrčím vrcholu a navíc se uměl obklopit kapelou, s kterou byl schopen navázat jakési specifické vnitřní pouto. A těch pár hostů, kteří se na nahrávce mihnou (Johnny Winter, Stepehn Stills, Lonnie Youngblood), do této sestavy skvěle zapadá.

"Both Sides of the Sky" je hodně bluesovým albem. Hendrix jde zpátky ke kořenům, ale s materiálem pracuje tvárně. Z větší části se jedná o originální věci, ovlivnění staršími vzory je však jasně čitelné. "Hear My Train A Comin'", "Things I Used To Do", "Georgia Blues" či "Mannish Boy" Muddyho Waterse - to všechno jsou bluesovky par excellence, byť poslední zmíněná je překopaná k nepoznání. A i když tím hlavním zůstávají Hendrix a jeho kytara, nedějí se žádné samoúčelné exhibice. Spíše je to experimentální prokousávání se neprobádanými zvukovými teritorii, která se skrývají za onou tradicí, respektive jsou v ní vnitřně přítomna.

Příjemně potěší věci, které z celku lehce vyčuhují - jako třeba zasněná instrumentálka "Jungle", v které se zachvívají lehké předzvěsti funku, který byl teprve na cestě, či "Sweet Angel", která celkem nepokrytě cílí na to, aby se stala novou "Wind Cries Mary".

"Both Sides Of The Sky" je slušná porce solidní muziky. Ostatně vyloženě slabý kousek na albu není. Všechno to nějak souvisle plyne, dává smysl a drží pohromadě. Žádné namátkové skákání ze skladby ke skladbě se - jak se to občas u tohoto typu desek bohužel děje - nekoná. Škoda jen, že po uplynutí stopáže vlastně téměř nic neutkví. To je to vymetání archivů do posledního zrnka prachu. Nepřekvapíte, nenadchnete, skalní fanoušky jen utvrdíte v tom, že je jejich hrdina dokonalý. A to je přesně to, co se dá říct i o tomhle albu. Je tu nějaký jiný cíl výsledného celku než jen ždímání peněz oddaných fanoušků? Zřejmě ne. Ale pořád je to lepší než kompilace stokrát omletých věcí.