Jednou se prolomí ta hráz,
jednou to pochopí každý z vás,
jednou se probudí celý svět,
né asi zítra, snad za stolet.
Pak jako ryby který roztrhli rybářům siť,
přijdem na to proč stojí za to žít,
proč je lepší víc dávat, než hodně brát,
jak je nenávist zlá a co znamená rád.
Jak je krásný když nikdy nejsi tu sám,
co znamená upřímně podaná dlaň,
jakou sílu v sobe jednota má,
když bližní Tvoji důvěru zná.
Snad se to stane snad přijde den,
kdy okov zloby bude rozlomen,
kdy láska zlobu navždy rozdrtí
a život zvítězí nad smrtí.
Proč stále čekáš na ten den,
proč žiješ jenom pouhým snem,
proč říkáš možná za sto let,
udělej proto něco hned.
Za sto let budeš asi tady těžko žít,
ale touhle cestou můžeš v klidu jít,
stavět do budoucí doby dlouhý most,
ze kterého láska strhne zlost
a i když v životě svém nic nezměníš
a místo vína přijde kamení,
láskou, citem nic nezkazíš
a možná, že prorazíš.
Do té zdi jež stíní náš den,
a naší naději mění v sen,
a iluzi a smysl života bere nám.
Tak na co čekáš?
Na ten den, na tu hodinu?
Jak to bude od zítřka lepší,
když si dneska neudělal vůbec nic,
krom toho, že ses tvářil, jako že rozumíš.
Ale já vím že tvé srdce bije na pravém místě
a prosí tě, aby si přestal,
jen čekat na tu spásnou hodinu.
Teď když to neuděláš Ty,
tak to neudělá nikdo jiný
a Ty ztratíš tu jednu z největších hodnot,
kterou si mohl poznat, život. |
