recitativ: Byl už podzim. Kam slunko pohlédlo, zlátlo javorový listí a já se vracel sychravým ránem domů po létech bojů pod vlajkou Spojených států; po Iétech válek hrůzy a vraždění. Hlavou se mi honily děsivý vzpomínky a já přemejšlel o tom, jestli na to všechno budu moci jednou zapomenout. Jestli mám právo se ještě někdy smát. Najednou jsem zjistil, že stojím; stojím uprostřed vypálený indiánský vesnice. Přede mnou v šatech posetejch ranami šavlí Ieží malý ještě ubrečený indiánský děvčátko. Poprvé v životě jsem měI slzy v očích. Poprvé v životě jsem se styděl za svou zem, za lidi kteří nosili její znak a kteří mluvili její řečí. Ne kvůli tomu děvčátku, ale brečel jsem nad tím, nad čím vším musí vJát vlajka týhle země, na který je i tvá krev, malý ubrečený děvčátko z kmene Cheyenne. ^DČím voněl ^Hmidým v tvém ^Gtýpí dívko z ^DCheyenne nůž zbarvil ^Gčerň tvých copánků ^A7 tady ^Dkončí sny já ^Hmivím zjara ^Gzvonky vyklíčej^D tam kde brouzdal trávou ^Gpár tvých opánků^A. ^GBílý máš^A7 pléd motýl do^D vlasů ti ^Gslét chce ti ^Dříct ^Gdívko z ^DCheyenne. ^GMáš v očích ^Azášt vždyť ^Dnosím stejnej ^Gplášt odpustíš^{D G}dívko z ^DCheyenne. Pláčem umazaná tvář a víčka zavřený a talisman co poví kudy jít že byl jen falešnej lhář to už víš a sevřený ústa šeptají že dýl chtěla jsi žít že zvonků věnce plíst znát v horách každej list poslouchej dívko z Cheyenne. Krajem zní tamtamů chór nebe obléklo si flór usínej dívko z Cheyenne. Až přijde někdo z vás tam do těch tichejch míst kde šumí říčka plná kamení tam kde končí jezer hráz uvidíš zvonky kvést a ze dvou kůlů kříže znamení stůj ona spí jenom zlý o nás ví spoutaná dívka z Cheyenne. Dej jí můj vzkaz bude se jí dýchat snáz :Pozdravuj dívku z Cheyenne: