Chvástala se žába v kaluži, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak, že jí rostou křídla pod kůží, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak. Že prý se s ní děje změna, že je žába vyvolená, že všem žábám brzy vytře zrak, kva, kvá. Že prý v louži chrní její cnost, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak, jenom v letu je prý budoucnost, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak. Jenom perspektiva ptačí pro žáby prý pokrok značí a že bude létat jako pták. Divily se žáby v kaluži, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak, od koho si křídla vydluží, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak. Že by ony rády taky chtěli létat nad oblaky, ale kdo jen ukáže jim jak. Leze tedy žába z louže ven, ťapy, ťapy, ťapy, ťapy, ťap, vyskočí si pyšně na kámen, ťapy, ťapy, ťapy, ťapy, ťap. Už se k nebi vzletět chystá, když tu, ouvej, z jasna čista, čap tu hloupou pyšnou žábu čáp, cheche. Odnáší si žábu v zobáku, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak, poučení žab i žabáků, kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak. Že se chlubnost nevyplácí a že žáby nejsou ptáci, no a s lidmi je to taky tak.