Když po půlnoci víčka spánek vzmáhá a do snů zve svou duhou barevnou. Tvář za tváří se v představách mých míhá a náhle stojí znovu přede mnou. Neví nikdo, že můj cíl se blíží, jen chvíli a pak budu zase s ním, ty pochyby, co srdce mé vždy tíží, ty rozplynou se jako šedý dým, jak dým. Pak pokloním se zahradám i stráním, ten něžný hlas až ke mně doletí, ta píseň, kterou střechám zlatým bájím, proud řeky brouká dlouhá staletí. La la la la ... Když po půlnoci víčka spánek vzmáhá a sen si se mnou nepřestává hrát. Odpověď nezná ten, kdo stále váhá, tak do prázdna si proto musím vstát. Kde sídlí ten, kdo myšlenky mé svádí, ten, kdo zná tisíc slov a nápěvů. On rozdává své nekonečné mládí a září smíchem, krásou úsměvů, jde k nám. Pak pokloním se zahradám i stráním, ten něžný hlas až ke mně dolétá, ta píseň, kterou střechám zlatým bájím jak dřív brouká ta řeka daleká. La la la la ...