Ami7Znám dívku coD4 mluví jinAmi7ou řečíD4Ami7má v ulicD4i okna pod Ami7věží C, DAmi7když sedmnáct Cpírek Dk jejím Amidveřím přiD4létá
Ami7vím, že v ten časC býDvá zaklAmi7etá
Má v pokoji džbánek s uschlou růží
v ní laskavé vůně schovává
dlouze rozpomíná si svou píseň o rybách
den do ticha vzdychá v pochybách
Stůl, kulatý ubrus, těžký svícen
v něm smolnaté svíce zapálí
oknem vejdou lidé celí v peří odění
ten oděv je bílé brnění
Znám dívku co léčí ptačí řečí
svých sedmnáct mužů z prokletí
touhou už je nespálí jen křídla rozplétá
Ami7pláč teče jak vodaC stoleDtá
Sám přečti si příběh ze svých dlaní
má pravda je pouhé dojetí
já vím, že mě slyšíš, že mi jednou uvěříš
zvoň sedmnáct nocí u dveří
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.