Rudé náměstí bylo prázdné, přede mnou kráčela Natálie, měla pěkné jméno, má průvodkyně, Natálie. Rudé náměstí bylo bílé, sníh tvořil koberec, následoval jsem v tu studenou neděli Natálii. Hovořila střízlivými větami o Říjnové revoluci, já už myslel na to, že po Leninově mausoleu půjdeme do kavárny u Puškina na šálek čokolády. Rudé náměstí bylo prázdné, vzal jsem ji za ruku, ona se usmála, měla plavé vlasy, má průvodkyně Natálie, Natálie... V jejím pokoji na univerzitě ji parta studentů netrpělivě očekávala, smáli jsme se, hodně jsme hovořili, chtěli všechno vědět, Natálie překládala. Moskva, ukrajinské pláně a Elysejská pole, všechno jsme smíchali a zpívali. A potom otevřeli se smíchem láhev francouzkého šampaňského a tančili jsme. La, la, la... A když místnost byla prázdná, všichni přátelé odešli, zůstal jsem sám se svou průvodkyní, Natálií. Pryč jsou střízlivé věty i Říjnová revoluce, už jme byli jinde, dost Leninova mausolea, čokolády u Puškina, to už bylo vzdálené. Můj život mi připadá prázdný, ale vím, že jednoho dne v Paříži, posloužím já jako průvpodce, Natálii, Natálii.