Jedu tmou, nemůžu zastavit kola kočáru se nechtěj za nic vrátit do šlehačky zašlý lásky do divadla kde jsi jen loutkou na provázky a proto do tmy, za sny, ořezat dny a ujet tajně v kapse se třemi kaštany je noc, slova vypaluje bílýma očima do mě strach mám dlaně pantomima maluju do prostoru petrolejkou tvary pod kopyty koní chrastí kameny a zrna škváry klimbám ze strany na stranu v kupé kočáru odtahuju samet závěsu a hmatám po ránu ale je noc a v ní kočár a kočí bez oka dva bílí hřebci a já v šatech z baroka odjíždím od balzámovaný milenky a chci pohřbít ty chvíle s ní, jež voní po ovoci ideály se třásly jak nemilostná hrana noc průvod rakví a noc marná karava mezi útesy a v kolíbce čaroděj spí všechno je ve snu a s láskou pod rakví a než se rozední, láska se promění v peří a volně uletí V mramoru noci jak ve skořápce leží malá mrtvá děvečka v hrobce leží malá nahá zubožená žena jejíž bledost obaluje zenitová pěna leží s třemi kaštany v ranách u močálu její malá ústa jsou zkroucená od žalu trvalém jako úškleb na posmrtné lásce ten výraz co patří smrti jako lásce meju ruce od krve u cesty v rákosí mám prej i na tváří, od jejích obcesí a odkud přichází to ustrašené vytí to smrt nám sype prach, na noční vlnobití ty vraždo talismane potopených chrámů pečeti co líbám a pečeti co lámu mrtvá jsi krásnější, má modrá labuti uvržena jsi do zapomenutí