Jeník s Mařenkou (Sláva Kunst / Michal Bukovič, Miroslav Černý) Vídal jsem ji každé ráno, když jsem scházel polní cestou, čekávala v planém stínu jabloní. Modré džíny, plné záplat, tričko s nápisem The Beatles, bylo zřejmé, že jí škola nevoní. Tehdá jsem si málo všímal, jak se dívá, co já dělám, a jak se snaží nebýt malou dívenkou. Jen mi někdy bylo k smíchu, když jsem slyšel kolemjdoucí: „Podívejte, jsou jak Jeník s Mařenkou.“ Potom přešla školní léta, modré džíny dávno zbledly, a já myslel, že nás život rozdělí, jenže jako z jara léto, byla z dívky náhle ženou, a já nebyl kluk - já byl už dospělý. Hřála mě svou bílou vůní, já jí k ránu hlídal spánek, naši lásku halil její halenkou, často jsme se spolu smáli, co by lidé řekli tomu, jak se změnil jejich Jeník s Mařenkou. Ač svět tolik nezestárnul, změnil mnohé z mého mládí, bílé domy kreslí nové obrazy, tam, kde vedla polní cesta, kde jsem poznal každý kámen, navečer se s krásnou dívkou procházím, starší lidé se nám smějí, jak se nese, a jak zkouší - jak dřív máma - nebýt malou dívenkou, jenom já jsem občas smutný, to když slyším kolemjdoucí: „Podívejte, jsou jak Jeník s Mařenkou.“