Kluk a strom (Sláva Kunst / Michal Bukovič, Miroslav Černý) Vyrůstali, ruku v ruce, v jedné zahradě strom, a malý, neposedný kluk. Strom znal všechna tajemství duše klukovské, a kluk - každý lístek, každou větev, každý suk. Tak šel život a oba byli šťastní, strom měl toho kluka rád. Přešlo pár let, a kluk se přišel stromu ptát: „Chtěl bych si koupit nové hračky. Můžeš mi na ně dát ?“ „Nemám peníze„ řekl strom, „jen listí, větve, a ovoce. Ale jablka si můžeš natrhat. A na trhu je prodat.“ Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, rád, že má co dát. Rád, že má co dát. A potom se dlouho, dlouho neviděli. Až jednou přišel kluk zpátky: „Teď už jsem velký muž! A potřebuji dům, veliký jako hrad!“ „Nemohu ti dát dům,“ řekl strom, „sám mám jenom zahradu. Ale z mých větví bys mohl postavit krásný srub. Můžeš si je vzít.“ Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, rád, že má co dát. Rád, že má co dát. Počase se kluk přišel znovu poradit: „Uteklo mi slunce a chtěl bych je dohonit. Potřebuji loďku, ale nevím, kde ji vzít ... “ „Nemám nic než holý kmen, „řekl strom, „ale z něho by byl pěkný člun. Na něm bys mohl plout až tam, kde spí tvé slunce. Můžeš si ho porazit.“ Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, rád, že má co dát. Rád, že má co dát. Uplynul téměř celý lidský věk. Strom i kluk zestárli, a přesto, když se kluk vrátil zpátky, bylo všechno téměř stejné, jako dřív. „Už ti nemohu pomoci,“ řekl strom, „ačkoli, věř mi, byl bych strašně rád, ale jak vidíš - zůstal ze mne jenom starý pařez. Už ti opravdu nemám co dát.“ „Nepotřebuji mnoho, „ zašeptal chlapec, „jen tiché místo k odpočinku. Teď, když jsem u cíle.“ „Dobrá“, pravil strom, „můj pařez je stále ještě pevný. Pojď, chlapče, posaď se. Posaď se a odpočiň si chvíli.“ Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, rád, že má co dát. Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, rád, že má co dát.