Měl jsem silné nutkání,
chtěl jsem chytit do dlaní
vločku, která letěla
kousek od mého těla.
Došlo mi však vzápětí,
že vločka, když neodletí,
padne-li mi na kabát,
zahřeje se a bude tát.
R1: Já mám hrůzu ze smrti,
klidný spánek přeju Ti,
Tobě vločko rozteklá
přeju, ať nejdeš do pekla.
"Vločko!", náhle vzkřikl jsem,
"Vločko, nepadej na zem!
Je horká, slaná od slzí,
vzplaneš, a mě to zamrzí!"
Tak stál jsem jak dva nad krajem
a bál se, že mi roztaje,
a ona, celá promrzlá,
pronesla "I doba je zlá!"
R2: |:Pak si klidně začla tát,
úplně se rozplývat,
a mně svitla naděje,
že po smrti dobře je.:|
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.