Knížka snů (Kateřina Brožová/Helena Vondráčková) Byl kdysi čas, kdy přede mnou muži zvolnili krok, kdekdo hold mi skládal, svět zněl mi hudbou příjemnou. Šla jsem vstříc lichotkám, byla jsem přece mladá. Ty doby znám, jenže jsou ty tam. Má knížko snů, kde já tě mám? Chci zas tě číst a číst tě posté. Jak dřív, kdy svět byl zázrak sám a dýchat v něm se zdálo prosté. Jen stránky obracet, nic víc a vznést se tam, kam nikdo nesmí. Jak blízko zdál se půlměsíc, jak blízko souhvězdí i vesmír. Smečka zákeřná a zlá, roztrhá a písmo svaté. Knížka snů - kus mého já, zůstal mi jen pouhý cár--- To on mě líbal za nocí a breptal páté přes deváté. Zbavil mě dětských nemocí, leč strval jen týdnů pár. Já dodnes jsem jak na trní a doufám dál, že se vrátí. Ten sen se zřejmě nesplní, mě nesplnil se žádný zatím! Já měla sen to přísahám, moc odlišný od bídy zdejší. Sen zemřel, skoncoval to sám, má knížko snů, kde já tě mám?