Šedivým tichem probdělý noci, procházím městem spících lidí, v pohledu zpátky krčí se kdosi, myslí si asi že ho nevidím. Já znám Tě pár let v patách mi kráčíš, zkroucenej křivdou letících vět, proto se seber a táhni zpátky, a už nikdy nevracej zpět. Bojím se tvarů tý šedivý plochy, jako by každá ranicí lež, zkřivila tělo, zlomila duši, rozbila celej malinkej svět. Blíží se k tělu hrdlo mi rdousí, a moje chůze mění se v běh, vem si mé tělo, nech mi mou duši, ať v pekle shoří všechna ta lež. Ráno, když vstávám slunce už svítí, po stínech jak když se slehne zem, pak ale večer proč přijde večer, já nechci večer...néééé.