KdAyž jde večer slGmiunce chrápat zAa modrGmiavej lAes,
zaplápolá zlGmiatej západ, hnAed bych dGmio něj vlEez',
stAmiýská se mi pEmio tý zemi, cAmio se skrejvá zEmia horou,
zAmiamířím k ní v Gokamžení svFou toulavou pEohorou.
®: DAmiálko dDmialekEá, tAmiuláků jsi láska DmiodvěkEá,
jAmienom kdybys jCednu vadu nEeměla,
kdAmiyby sis nás nCedržela Eod těla,
dAmiálko, dDmiálkoE, kAmioho zmámíš, tCen se nEačeká.
Táhnu pouští, bahnem, křovím, do červenejch skal,
táhnu k řekám oranžovejm, k zlatejm kobylám,
rychlík v barvě pomeranče míří k žlutejm horám,
až se vrátím zpátky k Manče, zlíbám ji a zvolám:
®: Dálko daleká, tuláků jsi láska odvěká,
jenom kdybys jednu vadu neměla,
kdyby sis nás nedržela od těla,
dálko, dálko, kdo tě chytí, ten ti naseká.
Táhnu za ní přes pohoří sedmdesát let,
tam, kde západ tudě hoří, vorvanej jsem kmet,
zlatá země pořád couvá jak divoký zvíře,
jako panna nelíbaná směje se mý víře.
®: Dálka daleká tuláků je láska odvěká,
jenom kdyby jednu vadu neměla,
kdyby si je nedržela od těla,
dálko, dálko, kdo tě chytí, ten tě voddělá,
dAmiálko, dDmiálkoE, dAmiálkoE dAaleká ...
|