Své tělo znáš, méně duši,
je možná míň než-li vzduch,
jí spatřit nám nepřísluší,
tvar krychle má, je to kruh ?
Ať slyší jen tóny sonát,
až změníš sám sebe v prach,
kéž nemusí nikdy stonat,
tak trochu mám o ni strach.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Čas nevlastní krví píše,
své poselství úsvitu,
jsi v zajetí veleříše,
svých mozkových závitů.
Jsi vzdálenou mlhovinou,
svých zbytečných vlastných slov,
jsi zálivem, řekou línou,
snad najdeš zázračný kov.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Vím, duše není obraz dávných božských mýtů,
tu přece z vůle k žití zplodil každý sám,
co hledáš jistě jednou najdeš v jejím skrytu,
však bez ní jako meteorit zanikáš.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Ne asi přímo svou vinou,
jsi zahodil svědomí,
stal jsi se svou odmocninou,
už nejsi tím, co jsme my.
Jsme pouhou hrou protikladů,
svět neznámých vnitřných sil,
jsme svědky svých volných pádů,
ne každý z nás najde cíl.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Apokalypsa duše zdá se příliš blízká,
pod tíhou lhostejnosti, silou křivých slov,
věčnosti zdá se, než-li člověk duši získá
a náhle taje jako magma žhavých nov.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
Chraň duši svou,
chraň duši svou,
v ní dnes dřímají poselství
vesmírů dávných,
touhy snů nereálných.
|
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
