Byli kdysi dnové,
kdy i praotec Noe
se bál,
už se sem nic nevejde,
takhleto přece nejde
dál.
Jestli tadle potopa nepřestane,
ani medák na živu nezůstane,
jak vyhlížel holuby,
plnovous mu z paluby
vlál.
Táhne mu myslí,
že se mu zkřížili sysli,
že jsou to prachšpatný časy,
že se mu asi smíchaj rasy.
Minulý čtvrtek
navštívil žirafu krtek
a toho velkýho hada
má velice slepice ráda.
Rozčileně chodí
po palubě lodi,
nepřestává světu lát,
až racek chechtavý
klofne ho do hlavy,
pustě se mu začne smát.
Hej, starý pane,
každá potopa přestane,
vono to tak nezůstane
a pak se teprv budeme smát.
Dnes už není Noe,
však nebezpeční dnové
jdou dál,
víc než vody z nebe
dnes člověk aby sebe
se bál.
Ve dne, v noci, od soboty do soboty,
lidstvo děsí žhavý běsy z jádra hmoty,
zeměkoule nebude,
jestli to takhle pude
dál.
A člověk dumá,
jakou ta puma cenu má,
proč to, co by mohlo sloužit,
musí lidi strachem soužit.
Koho to baví,
pečovat o svoje zdraví,
aby, až bude líp na tom,
ho dřív než šlak, trefil atom.
Abychom se přeci
takovýchdle věcí
nemuseli tolik bát,
dřív než bude veta
po všech krásách světa
můžeme si zazpívat.
Zahoďme pumy,
ukažme, co kdo z nás umí,
peněz ušetříme sumy,
bude nám hej,
budem se smát.
|
Jan Werich:
Lasica Milan:
Jára Cimrman:
