Bylo skoro léto a na nebi stály mraky, každou chvíli hrozilo, že se protrhnou. Mý rodný město mělo přísně střižený fraky a cinkot řetězů se nesl ozvěnou. Nasucho zněly rány hromů, každej se v duchu křižoval. Padaly větve silných stromů a každej v duchu si přál, ať spustí se déšť, očistný déšť. Byla skoro půlnoc, já stál u tvých dveří, marně jsem čekal až se umoudříš. Marně jsem přemýšlel, o co tu běží, kdo na tvý okna přibil pevnou mříž. A mou duši náhle zavalily mraky, temný dusno a nebe zšeřelý, nabitý zbraně, natažený praky, jen jsem se modlil, ať vystřelí a spustí se déšť, očistný déšť. Déšť slzí, perel, krystalů krásy, věrný přítel mých beznadějí, co hladí si o střechy vlasy a smývá stopy po zlodějích. Tak stojím na zastávce posledního vlaku, někam se chystám sám nevím kam. Můj život nemá hlavu ani patu, ploužím se kolem zamčených bran. Jdu čekat na tu jednu velkou chvíli a dám na to svý srdce zoufalý, až se to jednou pohne k nějakými cíli, až se to jednou jednou provalí a spustí se déšť, očistný déšť.