Za chvílGi noc bude dnem, procházím svým záchodem,
možná, žD7e dnes přijde on - můj neznámGý,
mísy bílé jako sníh, lesklá čísla na dveřích
jsou mi svD7ědkem, že se snad utrápGím.
®: NevadCí, nevadGí, přece příroda si sama poradDí,
co je tGenhle městskej zG7áchod záchodCem,
neviděl žGenu postrelD7enú AmorGem.
Až přijde unaven z cest, dám mu klíček s číslem šest,
na šestce je vždycky papír, tam je ráj,
myšlenky mý dostávaj' tvar, když pucuju pisoár,
jak ten kvítek na stráni usychám.
®: Nevadí, nevadí, jenom práce rány v srdci zahladí,
vyfasuju si teď kilo šampónu,
budu čistit madla vod splachovadla, budu snít.
Veliký můj úlek byl, když se on k nám přiřítil,
byl jak stěna, v očích výraz prosebný,
vše je pozdě, cítím už: neudržel to ten muž,
tvář mu polil ruměnec a byl můj.
®: Nevadí, nevadí, moje valcha si s tím hravě poradí,
co jsou proti naší lásce kalhoty,
nic neznamená, že si šplouch' i - kam? - do boty!
|