Brácho můj, kdo vůbec ví,
jak jsme tenkrát od dětství,
hráli ve dvou s harmonikou.
Balkon náš byl pódiem,
tam jsme spolu hráli všem,
pak šli za ní, za muzikou.
My to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
my to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
mockrát sníh už tál
a my to spolu táhnem dál
a já tě ve všem cítím za sebou.
Pódií už známe pár,
spoustu vlaků, spoustu kár,
už to není jen to hraní.
Máš-li žal, až ztrácíš dech,
jen těch nářků, bráško, nech,
zajdi za mnou, zajdi za ní.
My to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
my to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
mockrát sníh už tál
a my to spolu táhnem dál
a já tě ve všem cítím za sebou.
V ústraní až začnem stát,
přijď si se mnou, bráško, hrát,
jen tak ve dvou s harmonikou.
My to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
my to táhnem dál s tou kamarádkou z mládí,
mockrát sníh už tál
a my to spolu táhnem dál
a já tě ve všem cítím za sebou,
mám tě za sebou.
|
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
