Přešla jsem náměstím a šla jsem zvesela, varhany zazněly z blízkého kostela. Ona se vdává a on se žení, to se tak stává, nic na tom není. Proč taky nejsem dáma, provdaná v kostele, proč musím vždycky sama, vstát ze svý postele. Proč každý den muž jiný mi vlasy rozcuchá a než-li opustí mě, šeptá mi do ucha. Sbohem, sbohem, sbohem, sbohem. Ach, ne, jen nelučte se, pane, vždyť já jsem vás nevítala, zlíbal jste jen mé slzy slané vždyť já jsem se vás bála. Kouř starý lokálky zahalil nádraží, lokálka do dálky někam mě odváží. Koleje zvoní a pára syčí, zahalím do ní své srdce ničí. Proč taky nejsem dáma, jezdící v expresu, proč z vlaku vždycky sama svý kufry odnesu. Proč kupé je jak cela, ztracená na trati, už dávno jsem snad měla na pozdrav mávati. Sbohem, sbohem, tak sbohem, sbohem. Ach, ne, jen nezastav se, vlaku, jeď dál, jeď za hvězdami, jsi přítel stěhovavých ptáků, co bloudí světem samy. Mé srdce, toužící po stínu oázy, zpřetrhej řetezy a rozpleť provazy, spal všechny mosty a strhni masku, vždyť život je prostý, když hledáš lásku. Proč varhany zas znějí z blízkého kostela, ha, ha, ha, ha, proč bláznivě se směji a proč jdu zvesela. Proč lokálka si píská a lidé v kupé sní, proč dálka je tak blízká a proč mi v uších zní. Sbohem, tak sbohem, sbohem, sbohem. Ach, jen vyplačte se slzy, jste potok modrooký, jestli mě dneska něco mrzí, tak jen ty plané roky.