Jdu tiše po poli, přemýšlím o světě,
zda by lepší nebylo, žít na jiný planetě.
V tom spatřím užasle, jak děsivý sen,
strašlivý kostlivec drápe se hlínou ven.
Stojím tu kamenný, s děsem (svým) ve tváři
jestli snad neblouzním, nebo mám hrozné sny.
Trouchnivé sanice, né není to jen křeč,
opravdu slyším to, je to lidská řeč:
"Kdysi mě zabili lidé jako sem já i Ty, ve jménu jakési rasové čistoty,křičeli o říši co řídit bude svět, pochodně vyhasli (naštěstí) dřív než za tisíc let. To co sem slýchával už tenkrát před lety, mě dneska vzbudilo, uprostřed hniloby, rasová nenávist, zloba a hnusné lži, nová podoba pro staré symboly. My co jsme pohřbeni, bez hrobů ve vápně, nechápem jak jen to může se (znovu) dít? Cožpak jste ohluchli, či pamě» ztratili, nebo už nechcete na zemi (tu) žít? Vidíte v ulicích prapory barbarů, slyšíte dupání okovaných bot, mlčky míjíte budoucí tyrany, začali již kopat Váš vlastní hrob. Když je nezastaví ta vaše společnost, holými kostmi půjdeme se rvát, taky i za Vás byste neskončili, v hromadném hrobě uprostřed brázd." |
