Jdu takhle pDo pouti a nGevzpomenu si už ani zDa nic,
ve kterém městě to bylo a nebo co a jAak,
vtDom zaslechnu píseň, cGo jsem slyšel u mexickejch hrDanic,
kde zF#miastavil jsem jednou nAa noc svůj auťDák.
Seňorita zpívá, bandoleros na kytary hrají,
na stole fazole a potom ještě ňákej divně rozpatlanej hrách
a celá hospoda se votřásá, když s ženskejma tu prachy roztáčejí
chlapi, jejichž ksichty na zatykačích všude tady visí po stěnách.
Bandoleros hrají, řetízkový kolotoč se točí,
"od pasu vystřelím ti růži, aby bylo trochu zábavy,"
říkám holce, která tady provokuje pohledem svých očí,
beru tři broky z pultu a vyplivuji vajgla do trávy.
Posílám první ránu a první kytka v suchu,
zděšeně nadskočí a posadí se níž,
druhá, ta jde ovšem jasně v prospěch cestovního ruchu,
potupně pleskne o plech a nezasáhne již.
Barvy se mi před očima slívají jak ňáká divná duha,
nabíjím poslední a velmi dobře vím:
když tu třetí sundám, no tak se dá přehlídnout ta druhá,
a když ji nesejmu, tak prostě za nic nestojím.
Špejli mám před hlavní a celý Texas se mi přes rameno dívá,
spánky se potí a po studené spouští klouže prs-t,
nafouknu žvýkačkovou bublinu a seňorita normálně furt zpívá,
zavírám obě oči najednou a poslepu to pálím do těch mís-t.
Ležérně beru dvě kytky a, než padám z toho šmelcu,
dávám je tý holce, co vočima ji měřím vod země,
říkám jí:"Ta žlutá, víš, to je pozdrav od texaskejch střelců,
a tadyhle červenou, tu si schovej vode mne,"
říkám jí:"Ta žlutá, poslyš, to je pozdrav od texaskejch střelců,
a tadyhle červenou, tu si schovej vode mne."
|