Jeden můj správný strýček, dej mu pámbů klid,
za moře odjel, když byl mlád,
můj bože, prej byl léta od života bit,
důkladně poznal, co je hlad.
Jen dík tomu, že uměl riziko nést,
že se nedal nepřízní osudu svést,
že uměl sázet a hrát karty, osud mu přál,
za pár roků v přístavu zámožný stál.
Hudba hrála, v dálce už ztrácel se břeh,
když, když tu náhle strýček až zatajil dech,
zasněná tvář, tělo bohyně, ve vánku šál,
loď už přístav opouští, příběh jde dál.
Kajuta první třídy, malý lodní bar,
polibky, počítání hvězd, cha cha cha,
stewarde, přines, přines velkokněžně kaviár,
slavíme setkání dvou cest.
Monte Carlo, apartmá, závodní stáj,
velkokněžně růže a ty, hudbo, hraj,
snad ještě týden, snad týdny dva, kdo by se ptal,
ještě jeden valčík a skončí už bál.
Do šekové knížky na poslední list,
dopis, který nikdo už nebude číst
a ze dna kufříku z Browningu kratičký blesk,
slunce rychle zapadá, den ztrácí lesk.
|
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
