Svou tvář měl stářím vrásčitou,
hřebíkem hůlku pobitou,
chodil sám, stále sám.
Óóó, já vídal jej, jak přihrben,
napichoval celý den,
projeté lístky z tramvaje,
kam vítr je svál.
Chodil městským parkem
a každý kout tu znal,
pod stromy se s deštěm ukrýval,
všechno nepotřebné, co odložil náš svět,
našel svojí hůlkou naposled.
A kdo by se ptal po ceně,
té chvíle snění zlacené
a poezie ztracené,
kam vítr ji svál.
Bydlel v suterénu,
s oknem nad zemí,
po ránu se zdravil se všemi.
Svět vycpaných ptáků
a starých pohlednic,
svět prodřených fraků,
není víc.
Milion zápalek si skryl,
aby z nich jednou postavil,
lodě v lahvích, které nevypil
a plout v nich chtěl v dál.
Kdo to za nás určí,
je to málo nebo dost,
žít stále něčí minulost.
Kdo to za nás poví,
zda to stačí, nebo ne,
čím životy jsou si podobné.
Pak jednoho dne nepřišel
a už jsem o něm neslyšel,
nikdy víííc, nikdy víc.
Ó ó ó a kdo by se ptal po ceně,
té chvíle snění zlacené
a poezie ztracené,
kam vítr ji svál,
kam vítr ji svál.
|
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
