Každý den, kdy zapadá slunce a kdy člověk rád sní, ve mně velkoměsto mluví a já bývám sentimentální. Každou noc, kdy pořád mi mluví, nenajde zázraky dnů, tvoje kroky bloudí kolem a já bývám sentimentální. Každou noc, kdy náhodou já obětně zkusím noblesu tvou, zachvátí mou duši plamenem city, které v ni skryty dávno jsou. Každý den, kdy zaplanou světla, hudba kouzelně zní, já též na má okna vidím, dál ve tmě doma sedím, zamyšlena hledím, bývám sentimentální.