Jen náhoda je svedla dohromady, zdá se, že nelitují, ohlušeny tóny. Polštářky na svědomí, lokty jak staré hrady, to mládí báječné zvonkohrou zvoní money. Zde podél sálu proudí čistá řeka, v dál proudy trosky hrází zanesou. Zatím však na ně rozkošný čas čeká, opilé myšlenky zápolí s noblesou. Zatím však na ně rozkošný čas čeká, opilé myšlenky zápolí s noblesou. Bohatá dáma tu imituje sambu a ňadra pojištěná poletují sálem. Mladíci smělí, neznajíce hanbu, ji v smečkách štvou, zrudlí jejím žárem. Když jeden z nich, co řek, že má rád Bacha, rozmlátil klavír a jeho trosky skryl. Tu ona dáma, Bachova tajná snacha, ho vysvlékla, že klavír nahradil. Tu ona dáma, Bachova tajná snacha, ho vysvlékla, že klavír nahradil. Bývalý náhončí, teď loupač zemské kůry, co své sny uhoněné pod zem zahrabával. Má v ruce mávátko a honí jim noční můry, až tnul jim do svědomí mávátkem jak mával. Pak slunko vysvitlo, oni sebrali své síly, rolety stáhli, aby neslyšeli tlení. Jak jeden muž se vzpírali té chvíli a s podmínkou byli ze snů propuštěni. Jak jeden muž se vzpírali té chvíli a s podmínkou byli ze snů propuštěni.