Je to už víc než dvacet let, co nosila mě na rukou a já jí říkal máma má. Pak přišly lokty rozbitý a spousta dětskejch nemocí, nespala vůbec po nocích a zpívala mně píseň snů. Až budeš hochu velikej, měj sílu řek a výšku hor a lhát si nikdy nezvykej. Dodnes tě slyším, jak mi zpíváš, má mámo. Ztichli už ptáci ve větvích a v lampě hoří modrej líh, proč doma není máma má? Čas jako voda utíká, jednou ji odvez bůhví kam černej vůz a já nechápal, proč zpívat mám: Ave Maria, Ave Maria. Já chtěl si hrát s ní trochu dýl, kam ztratila se má máma? Já tolik rád bych jednou byl klukem, co najde zase svou mámu. Z vlasů jí voněl rozmarýn a v modrejch očích žádnej stín neměla nikdy máma má. Pro mě vždy měla jenom smích a v bílé skříni marcipán a taky dlouhou řadu knih, ze kterých učila mě číst. Svět má dvě tváře, hochu můj, dobrou i zlou, to poznáš sám. Ty rovně, jako modřín stůj, ať z tebe jednou radost má, tvá máma. Ztichli už ptáci ve větvích a v lampě hoří modrej líh, proč doma není máma má? Já márně volám do tmy ven a noc má opět ke dni blíž, ozvěna z dálky vrací jen: Prach jsi a v prach se obrátíš. Ave Maria. Já chtěl si hrát s ní trochu dýl, kam ztratila se má máma? Já tolik rád bych jednou byl klukem, co najde zase svou mámu. Tak rád, tak rád, tak rád. Kde ji najít mám?