Začalo to v jednom baru na Starém Městě nebylo nic co by nám tehdy stálo v cestě za pár dní měla letět domů linka Praha – Amsterdam její unavené oči říkaly: „Něco tu pro tebe mám…“ Jak nerad dostávám dary pro tenhle jsem šel když už jsem musel něco říct odpovídal jsem well jinak vystačil jsem rukama a smutným pohledem já znal ji jak sám sebe než nás vyrazili ven Well tak jsme vyrazili ven aspoň na ten krátký čas a byli víceméně v klidu na všechno to štvaní kolem nás svíral jsem její dlaň hladil ji bez ptaní její vlasy byly zlaté jako slunko před spaním Pak zbýval nám jen den my šli se projít k řece najednou mezi řečí slyším: „Ani se mi domů nechce…“ Povídám: „Ani se ti trochu nedivím,“ místo abych řek': „Jen plav, život je jedna velká řeka a tebe čeká další splav.“ K večeři dali jsme si přinést filé a k němu čerstvý špenát na pokoji jsem pak dělal že jsem muž a ona že je žena dlouho do noci jsem hladil její vlasy zlaté no a skončilo to chlebem s medem ráno po desáté Ještě na zpáteční cestě mi ujel motorák a já proč mám pořád pocit že ujíždí mi vlak vždyť nebýt chvíli sám je nevýslovná věc a já nebyl chvíli sám…