1. N^Amievím už, kdo tenkrát chtěl tak moc, že se mi zdálo, že ten váš celý svět mi záviděl, a stejně mn^Eě to bylo málo, d^Amiávno vím, už dávno, co bývá tady krásný, ^Dmia co ošklivý se zdá, jenže t^Amio mi tehdy říct přišel j^Einý, věděl v^Amiíc než vy i já. 2. Z malých věcí radost mám a chci se na ně dívat tak, jak lidem koukám do očí, když držím hlavu zpříma, lásku, pohyb, krásu já ze všech stran už znám, jenže to mi tehdy říct přišel jiný, věděl víc než vy i já. ®: Někdo j^Amiiný, než jsem já, můj ž^Dmiivot v rukou má, j^Amiá ho jenom nesla, ale ^Eon mu dával řád, teď, kd^Amiyž už sama vím, co ^Dmiod vás čekat mám, ^Amiodeš^Gel a vz^Fal si m^Eíň, než co b^Amiych mu měla dát. 3. O něm nikdo z vás nic nevěděl, když jste mi přáli štěstí, a kolem zněly vaše úsměvy, jak když zazní rána pěstí, ten někdo rady dával mi: věř sama sobě víc, a najednou snad pochopil, že už nemá mi co říct. ®: ®: