Na lodi bílé
v huňatém svetru
šedivý starý kapitán.
Počítá míle,
vzdoruje větru,
léta už brázdí oceán.
Na pravém boku
té bílé lodi,
má čtyři tajné kajuty.
Tam, co čtvrtroku
kapitán chodí,
tráví tam volné minuty.
Písně skládá o mořích,
s Neptunem dlouze hovoří
a přitom není líný
promluvit na delfíny,
verše však skládá dál.
Ví, že svět je kulatý,
moře mu sahá na paty,
dívá se do zrcátka,
ví, že mu sluší bradka
a písně skládá dál.
Píseň, co složí,
dá mořské víle,
kterou už dlouho zbožňuje.
Do láhve vloží,
jak je to milé,
ona pak v moři putuje.
Chudinky víly
snad jenom tuší,
pre kterou z nich to dílo psal.
Ztrácejí síly,
šupiny suší,
kapitán básník pluje dál.
Písně skládá o mořích,
s Neptunem dlouze hovoří
a přitom není líný
promluvit na delfíny,
verše však skládá dál.
Ví, že svět je kulatý,
moře mu sahá na paty,
dívá se do zrcátka,
ví, že mu sluší bradka
a písně skládá dál.
Na na na na ...
|
