C V ošatcF9e na mém stolFdimie je pořáAmi7d kousek chleba
F9a vodka chlCmaj7adí se a spDmiát máš taky kdCe,
Fač vím, že nCepřijdeš, řFíkám si: cCo když třGeba,
jAmiakoby zFázrakem nGáhle se zjevíš zdCe.
PsE7al jsem ti dAmiopisy, Fdimiach, těžko sCe ti píše,
zmE7uchlané, zmAmiuchlané lF9etěly přes pokGoj,
pFo pás se Cukloním přF9ešťasten, kdCmaj7ybys přišel,
menjDmi7a zovut JarE7ek a kak tebjAmia, drGug mCoj,
menjDmia zovut JarE7ek a kak tebjAmia, drE7ug mAmioj.
Zajisté omluvíš můj přízvuk kostrbatý,
jsem pouhý samouk, ač kdysi dobrý žák,
své školní sešity dávno jsem, dávno ztratil,
nadobro zapomněl, kam dávat měkký znak.
Špatně mě učili slovíčkům z učebnice,
ty za to nemůžeš, a já byl ještě kluk, hm hm,
časem jsem pochopil, a dneska je mi třicet,
menja zovut Jarek a kak tebja, moj drug,
menja zovut Jarek a kak tebja, moj drug.
Říkali: přátelství, a mysleli tím sebe,
říkali: navěky, a mysleli tím snad,
já za to nemůžu, tak si to kór moc neber,
náš dům má spoustu zvonků, na ten můj zvoň čtyřikrát.
Dopsat své dopisy až do poslední tečky,
pak ať se rozláme náš starý psací stroj, hm hm,
karavany jdou dál, ač vyjou vlčí smečky,
menja zovut Jarek a kak tebja, drug moj,
menja zovut Jarek a kak tebja, drug moj.
Já nikdy v životě, fakt, nebyl jsem na Tagance,
tak jsme se minuli v čase i prostoru,
poslouchám písně tvé, a to je moje šance
proplout svou planetou odzdola nahoru.
V kuchyni na mém stole je pořád kousek chleba
a buchty Martininy, máš-li je jak já rád, hm hm,
ač vím, že nepřijdeš, říkám si: co když třeba,
menja zovut Jarek a kak tebja, moj brat,
menja zovut Jarek a kak tebja, moj brat.
|
Jaromír Nohavica:
Jaromír Nohavica:
Kryštof:
Kryštof:
Jaromír Nohavica:
