Smycka osudu
Dlouho spolu v parku seděli,
mraky na obzoru temněly,
Jenom do očí si hleděli,
on divnej pocit měl:
jakoby osaměl
Chtěl dobrej pozor dát,
Jak může osud smyčku zamotat.
Kolem řeky městem šel pak s ní,
oba byli trochu zmatení,
přivítal je hotel poslední
Neon svítil do noci,
Už si nemoh pomoci
Pálil ho noci žár,
smyčku osudu slepě sledoval.
Na saxofon někdo táhle hrál
a její stín dveře zavíral,
pak úsvit se nocí prodíral -
světlo na sebe bral
U brány žebrák stál
Když minci mu hodila,
smyčka osudu se jí ztratila.
Probral se, slyšel zvony z věží
a věděl, že on sám tu leží
Řek si, že na ní nezáleží,
otevřel okno ven,
rozhlíd se pokojem
Uvnitř se cítil sám,
smyčkou osudu pevně stahován.
Slyší jak hodiny tikají
Chvíle až se oči setkají -
kudy chodí všude hledá ji
Doufá víc naivně,
že si ho zas všimne
Jak dlouhá samota!,
než osud znovu smyčku zamotá.
Že prý není to věc nevinná,
věřit, že láska je věc bezedná
Myslím, že mi byla souzená,
nemám k ní ale klíč
Proč utíká mi pryč?
Vzdálená jen pár chvil,
to na smyčce nás osud oběsil.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.