Je září já ránem, kdy pláň krásně voní a slunce svým vláskům dá pré v pastvinách ještě spící se šourám ke stádům svých koní, v tom stín za mnou říká: „Nést chci tě přes náš práh" „Jsi krásná jak z růží" lhát zkouší ten mladík a prý jeho zámek prozáří hlas můj. Tam žádná prý lady svým slůvkem nehladí ten přízračný závoj, kdy strach je přítel tvůj. Už cválá šest koní svou hýčkaj si paní. Už vítá mě houf lidí, zámecký pán mi dává šest růží, v nich skrývá se psaní „Já dávám ti s láskou šest nekončících rán." Proč já bych o ten tvůj hrad s kočárem stála. Proč mám jen tu žít s celou tou nádherou. Mně schází z hor vítr, a stáj nad ní skála. Jen hřívy mých koní mé osrdí berou. Zní hloupě, co říkáš, tvůj starý ráj už spinká, na den vánoční, ty se staň ženou mou. A v náručí houpej a hřej mýho synka ať stesk tvůj odkráčí, ať neklopýtáš tmou Sedm lét čas odvál, jak mám být tvým stohem, když vítr si dál stále mou píseň hrál. A v ní hříbátkům, klisnám já mávám svý sbohem tolik krásy, co ztrácím nemá žádný pan král