Sednu si nAmia taburet z lýčí
a ty na pFostel z nehorázné něhy,
a to spGojení z nás zničí,
tvá tvAmiář je víc než boží
i v týhle chvFíli, která nemá břehy,
a v tom strGachu, kdo koho dřív složí,
jak ten pFár chromejch kAmioní.
Tak marnejch jako záře svící
na pláň rozdupanou těmi,
co se milujou jak býci,
kde se v osudovým třesku
řítí touhle věčnou zemí
stáda rozpálenejch mezků,
nejen pár chromejch koní.
Těch, co se věčně choulí k sobě,
viní kdekoho z tý zimy,
kdy je v posteli jak v hrobě,
kdy ti nevinní se vzbouří
a ti vinní se vzbouří s nimi,
že se udí v jednom kouři,
jak ten pár chromejch koní.
®: Co pColední mu zvoní, když by spGal,
jen dCál, jFen dCál.
*: Tak mi pCodej láhev piva,
která jAmiediná tu zbyla,
která jGediná tu zpívá,
jen se zvCedej, ty mý mládě,
jsme teď pAmirvní, v tom je síla,
a taky přGedposlední v řadě,
po nás pFár chromejch kAmioní.
Ti se belhají k svý mezi,
která byla a už není,
a ta ženská z nich je březí,
a nás v kleštích drží sázka,
při zemi to hřmění
a při životě láska,
jak ten pár chromejch koní.
®:
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.