La Gioia,
je málem den
a první déšť,
do dlaní a rtů
jí stéká.
La Gioia,
víš, nebývá právě blízká,
když z křížů svítání
tě snímá.
Tajemná známá z parků,
když ptáci umlknou
ti zpívá.
Neklidné dítě větrů,
když hvězdy uhasnou,
ti zbývá.
Chladnoucí ohně hlídá,
před jezdcem z pustých hor
tě skrývá.
A ty jsi spal
v kameni domů
jak démant v hlouby skal.
A do prázdna jsi psal,
že nepotká tě víc
La Gioia.
A ty jsi ještě spal
a smutek se ti zdál,
jen potají jsi znal
jméno La Gioia.
Je málem den,
tak pospíchej,
čas nezůstal.
Na sever nebo jih,
do propastí a knih
se nedívej.
To jméno znáš
a kolem letí bůh
tvých starověkých snů,
tak nedýchej.
Na sever nebo jih,
do propastí a knih
se nedívej.
To jméno znáš.
Je neústupná, víš,
je modla a je kříž,
je nocí něžných jmen
La Gioia.
Je silná a je stín,
je odejmutím vin,
je dotykem i snem
jménem La Gioia.
Je tichem v říši stromů,
je touhou mrtvých domů,
je kněžnou dětských snů
La Gioia.
A kolem jitra jdou
do očí, které schnou,
je nepoznaně tvou
La Gioia.
La Gioia.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.