Zhouba strážců majáku I. Očitý svědek Stále čekám na zachránce,bouře trhají mé končetiny Prsty mám jak mořské řasy. Ocitnul jsem se tak daleko, až jsem příliš blízko. Jsem osamělý muž, má samota je skutečná. V mých očích se zrcadlí nelehká svědectví. A viděl jsem již mnoho nocí. Spatřil jsem úsměvy mrtvých, Hvězdy září, ale ne pro mě. Prorokuji neštěstí a poté počítám škody Zářím, ale zářící, umírající, vím že jsem téměř ztracen. Na stole leží bílý papír. Mou věž podpírá kámen, Já mám jen tupé nůžky, já mám ten nejrezavější domov. Jsem svědkem, a pečeť smrti Přetrvává v roztaveném vosku: v mé hlavě. Když vidíš kostry plachetnic, jejich nosníky klesají, začneš přemýšlet, zda snad všechna rozřešení starodávných mýtů slavnostně míří přímo k tobě. II - Obrazy/Maják (víry/skály/lodě/náraz/lítost) III - Očitý svědek Není čas pro litování, ten čas dávno pominul, Stěny jsou tenké jak ubrousek, kdybych promluvil, popraskalo by sklo. A tak myslím na to, že to mohlo být jinak, Uzavřen v tichém monologu, v tichém výkřiku. Také jsem příliš unavený, abych mluvil a jak se vlny tříští o holé kameny věže, blázním, a vím, že jsem přemožen. IV. S.H.M. 'Nereálné, nereálné!' Volá duch kormidelníka. a padá oblohou. Nepřekřičí mé racčí štkaní, neprolomí je až do mé smrti. Přízraky škrábají na štěrbiny v oknech, duté tváře, hloupé úšklebky, touží pouze po zničení toho, co už ztratili. Já se tisknu ke stěně, než stoupání končí volným pádem Moje vědro uplavalo po moři, žádné povzbudivé naděje se neblíží, Bílá kost se leskne v železné masce Ztracené figury z přídí lodí prorážejí mrazící tmu. A současně v mé izolované věži není dost vosku k zažehnutí plamene. Není přístav, kde zakotvit. V. Přítomnost noci / Kosmické výlety 'Sám, sám.' volají všichni duchové. Rozeznali mě ve světle. Jediná existence, kterou jsem si jist, je přítomnost noci. Plakali byste, kdybych zemřel? Plakali byste, kdybych zemřel? Slyšeli byste má poslední slova? Slyšeli byste je? Že není čas-to vím. Neexistuje rým. Falešné příznaky mě pronásledují. Nechci nenávidět. Chci jen růst. Proč nemůžu jít a být volný? Zemřu pomalu a sám. Už neznám dalších cest. Tak moc se bojím. Sám sebe nenechám být sám sebou a tak jsem naprosto osamocen. Vír mých vzpomínek je jako upír, který se mnou krmí Nyní se zběsile potácím a padám za okraj VI. Poslední zastavení Maják může skrývat klíč, ale dostanu se ke dveřím? Chci chodit po moři, abych mohl snáze najít pevnou půdu pod nohama. Ale jak mám udržet svá chodidla suchá? Zkoumám obzor. Nesmím polevit, musím hlídat všechny kousky sebe sama. Ohlížím se do minulosti, zdá se že jsem sešel z cesty. Jako pes v noci jsem běžel k misce Jsem podivín, a tak zůstávám. Všechny druhy smutku už jsem prožil, kvůli němu pronásleduji bezbranný mír. Ale získal jsem zkušenosti. Jsem příliš blízko ke světlu. Nemyslím si, že mé oči dovedou vidět pravdivě neboť jsem oslepen. VII Chuchvalec tloustne Kde je bůh, který by mi vedl ruku? Jak se mě mohou dotknout ruce ostatních? Kdy najdu to, po čem pátrám? Kdo mě bude učit? Já jsem já, já jsme my, my nevidíme žádné východisko. Třeštící moře, zesláblá minulost. Ztratil jsem svou Guineveru. Nechci být jen vlnou v moři Ale moře mě stáhne hluboko. Jeden rozervaný utopený muž navíc. Vidím plavat lumíky, ale vím, jsem člověk. Přidám se, nebo ztroskotám? Co bude nejlepší? VIII- Okraj země (sinusoida)/Už jdeme Oceány se bouří všemi směry, jsem vtažen doprostřed kouzla. Cítím tě kolem sebe, znám tě velice dobře. Hvězdy krájí obzory, tam kde jsou hrany příliš ostré. Vím, že se topím, natahuji ruce do tmy. Nekonečno, majestáte, co je to svoboda volby? Kde v té nádherné podívané se nacházím, čí z těch hlasů je můj? Nakonec to nevypadá tak zle, konec je jen začátkem. Začínám se cítit tak pokojně, VŠE JE JEN SOUČÁSTÍ CELKU VŠE JE SAMOSTATNÉ VŠE JE JEN SOUČÁSTÍ CELKU