Náměsíční V noci tato armáda bez cíle seřazena navzdory nesouhlasu, je vyslána do akce a její tempo neopadá. Každým krokem, přesně zváženým, tito tanečníci noci pochodují vstříc temnotě, jak neúprosná je jejich moc! Zrak neoslaben Měsícem, ruce v bok, dlouhý krok, oni chodí a žijí a doufají, že se brzy vynoří z nevědomí. Jejich mysl předvídá úsvit dne, Nikdy nepoznají, co vše se schovává v prostém poznání skrytých věcí. Příliš daleko, příliš brzy. Smysly utlumené v polovičním vnímání, jenom bloudí po této pláni, jenom vidí rozkouskované vjemy někdy zkreslené myslí. Ale dýchání, bytí, vědění je alespoň do jisté míry projevem duše, která koření v podstatě Krásky i ve Zvířete Rodí se snad vražda z tesáku či drápu? A za jakého blesku a z jaké krve se rodí vášeň? Obojí řeže vzduch jako houpající se kyvadlo, smrtelným, ale okouzlujícím způsobem. Ve snu existují nekonečné škály pocitů, a ve výkřiku je slyšet potácející se logika. Probodnutá mysl. A ačkoli možná sním a realita je pozastavena, já znám jen význam tohoto představení, a to je vše, a současně vůbec nic. Sloupce noci postupují, nakažlivý je jejich záhadný tanec, kterým se shromažďují a obracejí v jednu řadu, včas celý prvotní svět bude kráčet stejnými kroky k jedinému hořkému konci. Ospalí nastupují k přehlídce tančící smrti, opouštějí přístřešky svých bezpečných lůžek, Probouzejí se ke spánku, jehož hloubky se obávají, Jako kdyby půda, po které kráčejí, ustoupila před slavnostní vážností jejich představ. Prohledal bych všechna tyto skrytá zákoutí světů, Zjistit příčinu vzniku smyslové spirály, kdybych tak jen měl více času. Ale brzy ten sen skončí. Dnes, dříve než se uložíš ke sladkému spánku, zamysli se nad svým přesvědčením ke skoku ze Skály milenců. Myslíš, že ta umrtvující temnota je uchopena jen sama sebou? Má snad tvé tělo povstat ke službě navzdory nejednomu nesouhlasnému povzdechu? Tyto kráčející sny o životě a smrti jsou v zrcadle zkroucené a ohnuté. Oko zamrká, náznak dechu, kůže je bledá v kloubech. Armáda náměsíčných rozhýbává uvolněné končetiny. A ačkoliv jsem jen mluvčí, neumím vyslovit žádnou omluvu, abych se nepokusil znovu povstat. Patřím do refrénu nočního času, A já stejně jako ty musím tančit na hudbu měsíční záře, A nakonec musím stejně jako ty zaplatit cenu za tento život, Pokud bude vše ztraceno a nic nebude známo, Ale jak bychom mohli ztratit to, co jsme nikdy nevlastnili? Ach, prohledal bych všechno vědění, které bych našel, rozluštil bych všechna tajemství mysli, kdybych tak jen měl více času. více času více času, jenže můj čas brzy vyprší….