První, kteří překonali rychlost světla Opustili jsme Zemi v roce 1983, naše prsty se téměř dotýkaly galaxií, červené oči zíraly do prázdnota, tisíce hvězd čekaly na své využití. Pomozte někdo, vždyť padám, pomozte někdo, já padám dolů do nebes, k Zemi, do nebes, k Zemi. Okolo je taková tma! Žádný život, žádná naděje, žádný zvuk. Žádná naděje, že znovu uvidím domov. Vesmír hoří, vybuchuje, ač nikoliv ohněm. My jsme ti ztracení, my jsme ti pionýři, my jsme ti ztracení. My jsme ti, kterým jednou budou stavět sochy, před deseti staletími jsme vyráželi o patnáct století napřed. Poslední krátké zašeptání do ouška našich milovaných, pro ujištění a pro prolomení strachu. Stáli jsme u kontrolek a pak, stále neznámí, řekli jsme světu, že je na čase, abychom odešli. Pomozte někdo, něco mi chybí, pomozte prosím, chybí mi spojitost s vlastním vědomím, neznám hranic. Dotkněte se mého vědomí, jsem bezrozměrný. Dobrá, kde nyní plyne čas? A kdo probůh jsem já? Vznáším se tu tak bezcílně. Nikdo netuší, kde jsme, nikdo nás nechápe správně. Zde neexistuje strach. Jak by vůbec mohl zde, v místě, kde o existenci a vědění a bytí nepadlo ani slovo. Nepadlo ani slovo. Odsouzen k zániku ve skomírajícím světle, mizející do ještě temnější noci, Odsouzen k pouti v živoucí smrti, živoucí antihmotě, protidechu, Pomozte někdo, vždyť ztrácím, pomozte někdo, vždyť ztrácím lidi kolem sebe, není,koho se dotknout. Lidi kolem sebe, není, koho se dotknout. Jsem nyní docela sám součástí neosídlené časové zóny, vznáším se ve vzduchoprázdnu. Jsem si jen matně vědom existence, jen matně existující povědomí. Já jsem ten ztracený. Jsem ten, kterého se bojíte. Já jsem ten ztracený. Jsem ten, který se obtiskl do vesmíru, nebo zůstal, kde byl, nebo v prvé řadě vůbec neexistoval.