Poutníci Někdy se cítíš tak daleko, odtržen od všeho dění na scéně, neschopen pochopit smysl, přicházíš k zápletce s nedůvěrou a zděšením, pleteš se na hlavní scéně, zběsile listuješ ve svém deníku a hledáš ztracenou stránku. Nejsi si jist svým snem. Odkopneš kámen na pláži, toužíš po lásce a pohodlí, jenže ty jsou mimo tvůj dosah. Cesta před tebou se zdá tak nezřetelná, a nezbyl žádný přítel, se kterým bys mohl promluvit, nebo zjistit jakoukoliv souvislost mezi tvou minulou a budoucí situací: Poražen snem. Pryč, pryč, dál, hleď k nadcházejícím dnům, pro naději, jakousi podobu míru uvnitř sílící bouře. Šplhám večerem sám, se svou vírou, časem všichni poznáme své cíle, konečně domov! Nyní vše je tajemstvím, I když jak bych mohl vyslovit? Dovol mi snít si před očima sen. Tak dlouho jsem čekal, jen abych to spatřil! Všechny ty pevně sevřené ruce, všichni my, poutníci. Jdeme tiše po pobřeží, Jen pro tu samu pouť - zde je naděje tím největším. Jen proto, abychom poznali, že existuje konec My všichni - milenci, bratři, sestry, přátelé. Ruku v ruce, třpytivé šlépěje v mokrém písku vedoucí ke snu. Čas přišel, příliv je na dosah. A hlubiny byly osvobozeny: Probouzím se z celoživotního spánku. Zdá se, že jsem dlouho snil, ale nyní se probouzím a vidím, že jsme poutníci a tak musíme jít po této cestě. Neznáme náš účel sami, ale ne bezcenní, Domov nás nepřestává volat. Čekali jsme zde tak dlouho! Ruku v ruce v naději drželi jsme celou tu tíhu na laně všichni my poutníci.