Píseň sirén Dopisy skryté v tužce, některé těžké, jako olovo, tak staré jako uhlík, černé jako uhel, ale vroucí, jako červeň. Vodítka viditelná jen nepatrně, poselství, ač napadené pijavicí, nevykrvácelo, tajemné, jako mramor - jak mladé, tak staré, jak živoucí, tak mrtvé. A pokaždé ten smích, který povstává jakoby z bolesti: I když jsem přivázán ke stožáru, ten smích mi duní v celém mozku. Smích po celé délce páteře ((možno přeložit i jako smích, jenž je mi oporou)), smích neskutečně moudrý, ten stejný smích, který přichází, pokaždé, když se letmo setkám s tvým pohledem, který mi šeptá o černé zóně, který zesměšňuje všechna má kréda a lži, kde se utváří veškerá logika, A čas rozdrtí všechny mé teorie. A přesýpací hodiny se roztříští pouhým kouzlem tvého doteku, tam, kde na ničem vlastně nezáleží, Ne, na ničem vlastně příliš nezáleží. A tak píseň sirén přetrvává věky a koluje mi v žilách jako šampaňské a spolu se všemi sladkými návykovými polibky mě vyzývá, abych znovu přetrhal svá pouta. Vzpomínka z budoucnosti vybuchující jako granát, několik střepin mi uniká z hrdla, některé z nich narušují pochopení... pod strupem sice shoří, ale do rány se nevrátí cit. Avšak ta píseň mě vždy táhne vpřed, dává mi radost z pátrání a modliteb, když jsem unuděn vším, kromě šílených, zvláštních, bláznivých a neuskutečnitelných výzev. Stále mě tvá láska mrazí až do morku, než ji konečně přijímám na kolenou... A když se můj stožár stane vlajkonošem ((ve smyslu stožárem s vlajkou)), kým se stanu já? Kým se stanu? Kým se stanu já?