Potkal jsem ji jako ve filmové scéně, kousek od dálnice blikal motorest, už byl večer, vůně kávy zvala jemně, do objetí světla ze spěchu tmavých cest. Zamknu dveře auta, slyším dívku zpívat, pod vysokým stromem, kousek vedle mne, ani jsem se nehnul, vedle kvetla jíva, pod ní malý potok pod lunou stříbrněl. Přišla tiše ke mně, řekla: „Vidíš nebe, přemýšlel si někdy jak vrátit prošlý čas, proč nás někdy život jenom smutně zebe, kam se ztratí paměť, když dozní lidský hlas“. Byla trochu zvláštní, byla trochu jiná, měla ráda chůzi pod hvězdnou oblohou, její parfém byla v polích jarní hlína, popsat její křehkost i básně nemohou. Na kávu jsem nešel, kráčeli jsme nocí, snad jen náměsíční takhle jít dokážou, jenom dlaně v dlaních, je to šťastný pocit, když dva blízcí lidé pod hvězdným nebem jdou. Náhle řekla: „Žiješ na nádherné hvězdě, bylo by jí škoda, to snad každý ví, člověk nesmí v sobectví být jenom zazděn, láska tady musí navždy s námi být“. Ráno zbyla v trávě jenom stopa bosá, zmizela ta dívka jak z cigarety dým, za večera, když teď začne padat rosa, každý den jsem zkřehlý marným čekáním. Byla trochu zvláštní, byla trochu jiná, měla ráda chůzi pod hvězdnou oblohou, její parfém byla v polích jarní hlína, popsat její křehkost i básně nemohou. Byla trochu zvláštní, byla trochu jiná, popsat její křehkost i básně nemohou.